Dopis ohledně záměru přemístit plastiky ze sadu Milady Horákové

Věc: Žádost o vyjádření

Komu: starostka městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz

Na vědomí: primátor města Ostravy Tomáš Macura, místostarosta MO MOaP Dalibor Mouka, radní SMO Lukáš Semerák, Tadeáš Goryczka- Kabinet architektury

Vážená paní starostko, vážený pane primátore, vážení kolegové,
dozvěděli jsme se z médií, že zamýšlíte přesunout jedno ze sympozijních děl – bezejmenný objekt, který vytvořil Kanaďan Yves Trudeau – na náměstíčko před radnicí obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. 


Tento krok považujeme za nešťastný. Uznáváme, že umístění této dynamicky ztvárněné modernistické plastiky uprostřed náměstíčka by mohlo mít očekávaný efekt, avšak pouze v případě, že by toto náměstí bylo moderně vydlážděno a plastika zůstala jeho hlavním (rozuměj jediným) mobiliářovým prvkem (pro srovnání lze zmínit např. případy takových instalací v moderní pařížské čtvrti La Défense). To se však v Ostravě nezamýšlí. Na prostoru nevelkého prostranství mají vedle sebe fungovat hodinový pylon, rozměrná kašna, trávníková plocha s výsadbou a daná sympozijní plastika. Toto seskupení bude nutně ubíjet jak daný prostor, tak vyznění všech využitých objektů.

Krom toho, i kdyby byl prostor řešen moderně, pouze vydlážděním, zmizela by kašna a hodiny a plastika zůstala jediným orientačním bodem náměstíčka, je tu ještě jedna zásadní výhrada, proč není její přesun vhodný. Je součástí souboru 8 sympozijních plastik v sadu Milady Horákové a k tomuto souboru, který tam byl roku 1994 instalován, nepochybně patří jak historicky, tak svým významem. Přemístění jedné z těchto plastik jinam může mít za následek rozpad celé cenné kolekce, na kterou by měla být Ostrava pyšná a neměla by usilovat o její rozmělnění.
Prosíme, zvažte své rozhodnutí s přemístěním dané plastiky. Pokud máte upřímný zájem o instalaci kvalitního umění do daného prostoru (což ovšem není vzhledem k přítomnosti umělecky ztvárněné kašny vůbec nutné), řešte situaci alespoň vznikem nového uměleckého díla, nebo využitím jiného, prostorově méně náročného objektu, který v současnosti není instalován (v úvahu přichází např. figura sedící a vzhlížející dívky od Jiřího Myszaka, která byla kdysi součástí kašny na Černé louce a dnes leží pod schody tamního pavilonu A – jejím vlastníkem je město Ostrava).

Co se týče samotného Sadu Milady Horákové, jde o místo s velkým potenciálem – nejen jako jeden ze dvou klíčových parkových prostorů města Ostravy, který se nachází téměř v srdci Ostravy, ale také jako místo s důležitou historickou a kulturní pamětí. Vznikl na místě městského a židovského hřbitova, kde do konce 70. let stávalo unikátní kubistické krematorium Vlastislava Hofmana, a jde o místo, kde našly ve 40. letech 20. století místo posledního odpočinku rovněž tělesné ostatky obětí nacistického i poválečného teroru – z řad Čechů, Němců i Židů. V tuto chvíli je to pak rovněž místo nebývalé koncentrace uměleckých děl, které zde většinou byly um& amp; amp; amp;i acute;stěny nikoli bez rozmyslu, ale s jasným cílem. Jejich většinu a rovněž nejdůležitější část navíc tvoří plastiky z pověstných Mezinárodních sympozií prostorových forem, které dokládají nejen světové trendy moderního umění v 60. letech 20. století, ale také způsob nakládání s jeho odkazem v období následující „normalizace“ a snahu o nápravu počátkem 90. let.
Sympozijní plastiky, které zde zakotvily v roce 1994, učinily sad doslova výtvarným středobodem Ostravy. Mezinárodní sympozium prostorových forem byla pro ostravskou uměleckou a kulturní sféru mimořádně důležitá akce, na niž se v letech 1967 a 1969 sjelo 13 umělců z různých koutů světa, kteří pod patronací města a Vítkovických železáren vytvořili soubor ocelových plastik (tzv. prostorových forem), jež byly následně umístěny v přední části Komenského sadů. Normalizační politika však způsobila, že všechny objekty byly roku 1974 rozvezeny na různá místa, ne-li hned zničeny. V první polovině 90. let se podařilo vrátit zpátky jen čtyři, které byly po zrestaurování citlivě umístěny právě do s a du Milady Horákové. Čtyři z oslovených autorů, jejichž díla za tzv. normalizace zanikla, pak vytvořili objekty nové, které instalovali sami do druhého okrsku v rámci sadu. Zatímco starší sochy charakterizuje tvarová hravost, barva a pohledová proměnlivost, těm z 90. let je zase vlastní surový či nebarvený povrch a snaha o duchovní či filozofický výraz. Vesměs jde o velmi kvalitní díla, jejichž autoři často dosáhli značného věhlasu i za hranicemi svých zemí.
Princip prostorové formy spočívá v jejím sepětí s okolním prostředím. I proto místo pro instalaci těchto děl vybírali vždy sami umělci tak, aby místo spoluutvářelo celkové vyznění díla a aby dílo mohlo být divákem nahlíženo z různých úhlů pohledu. Ne náhodou byla většina sympozijních prací (nejen těch ostravských) umisťována do parků či volné krajiny.


Děkujeme za Vaši reakci, srdečně Ilona Rozehnalová a Jakub Ivánek – členové okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu

V Ostravě 19.4.2017