Herečka Sylvie Krupanská z Divadla Petra Bezruče je nominována na Cenu divadelní kritiky
Bývalé Ceny Alfréda Radoka nově zvané Ceny divadelní kritiky už znají nominace. Nejvíce si jich odneslo pražské Divadlo Na zábradlí a brněnské HaDivadlo. Z Ostravy byla nominována herečka Sylvie Krupanská za herecký výkon ve hře Petrolejové lampy, která je k vidění v Divadle Petra Bezruče. Výsledky cen budou vyhlášeny v pátek 13. března večer v Divadle Na zábradlí.
Cena Alfréda Radoka byla poprvé udělena za rok 1992 a byla po listopadu 1989 první z uměleckých ocenění tohoto druhu. Thálie byly poprvé předány o rok později. Loni ale správní rada Nadačního fondu Cen Alfréda Radoka, který je na základě ankety časopisu Svět a divadlo uděloval, oznámila, že s nimi po 22 letech končí. Za důvod označila „rozdílné názory obou stran na podobu inscenačních cen“. Cena se nyní jmenuje Cena divadelní kritiky.
Román Petrolejové lampy proslavil vynikající stejnojmenný film scénáristy a režiséra Juraje Herze z roku 1971. Autory jevištní dramatizace jsou Martin Velíšek a Ivan Rajmont. Hlavní hrdinka, maloměstská dívka Štěpka, touží po lásce. Není už nejmladší a není to zrovna krasavice. Bratranec Pavel, její dávná dětská láska, se vrací z vojny. Rodinný statek upadá a bratr to Pavlovi vyčítá. Pavel žádá Štěpku o ruku. Bude to sňatek z lásky, z rozumu, nebo jen pro peníze? Čekají po svatbě Štěpku rozkoše lásky, kupa dětí a šťastný rodinný život? Pavel, milovník všech slastí, které život nabízí, si z vojny nepřivezl pouze vzpomínky…
Román Petrolejové lampy vyšel poprvé v roce v roce 1935 pod romanticky kýčovitým názvem Vyprahlé touhy, který si přes Havlíčkův odpor vynutil nakladatel „s ohledem na lidovou edici, v níž román vychází“. Tři měsíce před svou smrtí (1943) konstatuje Havlíček: „Petrolejové lampy, přepracovány, jak mi to jen bylo možno, leží u nakladatele, připravené pro druhé vydání.“ Tato definitivní verze vyšla až v roce 1944, tedy po Havlíčkově smrti.
Petrolejové lampy měly být součástí patrně třídílného cyklu románů z maloměstského prostředí podkrkonošské Jilemnice. Druhý, nedokončený díl Vlčí kůže a náčrt třetího dílu Vylomené dveře naznačují další osudy hlavní hrdinky první části Štěpánky Kiliánové: provdá se za Jana Malinu, ale ani toto manželství jí nepřinese dítě. Ovdoví podruhé a potřetí se vdá – tentokrát za Aloise Trakla, jehož nemanželského dítěte se ujme. Štěpka umírá během mobilizace v roce 1938. S Jilemnickým cyklem volně souvisí i novela Synáček a román Poslední rok. Havlíčkovo vidění světa přilákalo několikrát filmaře. On sám spolupracoval na scénáři k filmu Barbora Hlavsová. Dalšími zfilmovanými díly jsou romány Neviditelný a Helimadoe.
Nejznámějším filmovým přepisem jsou právě Petrolejové lampy. Tento celovečerní film natočil v roce 1971 režisér Juraj Herz podle scénáře, na němž spolupracoval s Václavem Šaškem. Pavla Malinu a Štěpánku Kiliánovou hrají Petr Čepek a Iva Janžurová. Autorem hudby k filmu je skladatel Luboš Fišer, který mj. zhudebnil slavnou báseň Františka Gellnera Perspektiva; ve filmu ji zpívají Karel Černoch a Josef Laufer, v jiném obraze i herečka Marie Rosůlková.
Autor dramatizace Martin Velíšek o Petrolejových lampách:
K románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy mě pravděpodobně stejně jako mnoho dalších čtenářů přivedl úchvatný film Juraje Herze. Při čtení jsem ale zjistil, že přes nesporné kvality filmu (postaveném na výborném scénáři, na kterém se vedle Herze podílel Václav Šašek) na mne ta knížka působí jiným dojmem. Řekněme méně secesně apartním, ale o to hlubším. Havlíčkovo „kronikářské“ vyprávění s jistou dávkou osobního vkladu v sobě mísí psychologickou drobnokresbu s přesnými detaily a smysl pro až groteskní nadsázku. Zároveň nechybí respekt k tajemnostem lidské existence. Havlíčkův jazyk je úsporný, civilní a přesný, ale přitom barvitý a jaksi rustikální. Přesto, že nás od napsání dělí tři čtvrtě století a autor se ve vyprávění i v jazykové výbavě vracel ještě dál, působí kniha nesmírně současně.
Co mě ale při čtení fascinovalo nejvíc, byl příběh Štěpky. Samotářského, tlustého dítěte, zpovykané holky s dobrým srdcem, předčasně a vlastně i trochu falešně vyspělé. Hvězdy místních ochotníků a ostudy jilemnického korza. Stárnoucí slečny, „volající po milencích a snesoucí jen manžela“. Podvedené nevěsty, které se nedostane lásky a především tolik vytouženého dítěte, ale nakonec dostojí všem závazkům. Ženy, která završí osud vejrychovského rodu beroucího svůj počátek v „čertovské temnotě“ a dojde pokorného srovnání s osudem. Je to přes všechny průvodní bizarnosti příběh prostý a silný. Příběh s neokázalou, proto silnou katarzí. Obzvláště mě těší, že se nová verze bude hrát u Bezručů, kde jsem v divadle začínal. Možná je to jen absencí jiných dramatizací, ale ten Štěpčin příběh rozhodně stojí za to vyprávět.
