Ilona Rozehnalová: VIZIONÁŘI OSTRAVSKÉHO INDUSTRIÁLU. Mladá fronta Dnes, 11. 6. 2012

Ostravské industriální dědictví je poslední dobou médii zmiňováno především ve spojitosti s konverzí národní kulturní památky Dolní oblast Vítkovice. Je mi velmi líto, že v tomto kontextu nejsou médii připomínány osobnosti, jež se nesmazatelně zapsaly do dějin ochrany ostravského průmyslového dědictví. Ochrana industriálních památek totiž není tématem novým, snahy chránit industriální objekty existují v Ostravě již více než padesát let.
Ráda bych připomenula úsilí památkáře Jiřího Gwuzda, jenž se v sedmdesátých letech zasloužil o záchranu vodárenské věže na Hladnově. Již v osmdesátých letech vedl odborné diskuse o významu industriálních památek Stanislav Vopasek, muž, který může být právem považován za zachránce těžní věže jámy Jindřich. Byl také jedním z iniciátorů vzniku Hornického muzea na Landeku, jeho dlouholetým ředitelem a spoluautorem projektu revitalizace Landeku, která byla oceněna prestižní cenou Henryho Forda. Stanislav Vopasek také razantně vstoupil do diskusí o významu Dolní oblasti Vítkovic v roce 2004, kdy vedení Vítkovic prezentovalo médiím svou tehdejší ideu zbourání dvou vysokých pecí a omezení památkové ochrany. Rozhlasová stanice ČRO1 Radiožurnál, která informovala o veřejné debatě v lednu 2004 (nesla příznačný název Vítkovickou Dolní oblast zbořit nebo ne?), zachytila i postoj jednoho z debatérů, “…že by Ostrava neměla mít toto opuštěné monstrum navěky.“ Obdobně o problematice, jež byla v té době médii prezentována jako nejkontroverznější téma Ostravy, informovala i samotná firma Vítkovice: „ Podle vedení Vítkovic by Ostrava měla být moderním industriálním městem a ne skanzenem s vysokými pecemi z dob socialismu.“ Stanislav Vopasek v následných debatách vyvolaných odporem odborné veřejnosti poukazoval na fakt, že komplex ostravských industriálních památek je zcela unikátní a měl by být naopak zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Dnes se nám tyto diskuse zdají neuvěřitelné, přesto ve zmíněných letech nebylo industriálním památkám nakloněno ani tehdejší vedení města a kraje, jež považovalo prohlášení Dolní oblasti Vítkovic za kulturní památku za unáhlené. V této souvislosti je třeba zmínit i další osobnost, jež sehrála klíčovou roli právě v boji za prosazení Dolní oblasti Vítkovic jako národní kulturní památky. Miloš Matěj (současný ředitel NPÚ Ostrava) spolu s dalšími památkáři významně zasáhl do diskusí v devadesátých letech, kdy se vedly podobné debaty na téma zbořit či nezbořit tuto památku. Odborné materiály, které spolu se svými kolegy připravil, pak vedly k rozhodnutí Ministerstva kultury prohlásit tuto oblast za národní kulturní památku. Toto prohlášení kulturní ochrany pak bylo mnoho let zpochybňováno a diskuse eskalovaly právě v letech 2004-2005, kdy o omezení ochrany usilovalo právě vedení Vítkovic.
Jak všichni víme, zápas o tuto památku skončil nakonec happyendem. Kromě zmíněných osobností se o to zasloužila i ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková i samotní občané, kteří na první komentované procházce v roce 2005 vedené Martinem Strakošem všechny doslova šokovali svou masivní účastí. Ráda bych také připomněla úsilí občanského sdružení Za starou Ostravu, jež v roce 2003 zorganizovalo první mezinárodní fotografický industriální workshop a iniciovalo řadu akcí. Je třeba také ocenit vedení Vítkovic v čele s Janem Světlíkem, že bylo schopno změnit svůj postoj, zaangažovat do vize proměny Dolní oblasti Vítkovic do té doby nevyhraněné město a kraj a získat evropské dotace na konverzi některých objektů této kulturní památky.
Osobně mě mrzí, že se bohužel nenaplnila vize zesnulého Stanislava Vopaska a přestalo se usilovat o zápis komplexu ostravských industriálních památek na seznam světového dědictví UNESCO. Pokud je totiž v Ostravě něco zcela unikátní, pak je to právě soubor industriálních objektů, jejich rozsah a těsné propojení s jednotlivými městskými čtvrtěmi i samotným historickým jádrem centra Ostravy.

Ilona Rozehnalová, majitelka antikvariátu a klubu Fiducia