Iva Málková | (…) Zatímco krůpěj po krůpěji dovnitř krvácí má láska Vilém Závada (*22. 5. 1905 – †30. 11. 1982) – archiv bulletinu 2/2015

Dvacátého druhého května uplynulo 110 let od narození básníka, překladatele, redaktora Viléma Závady; osobnosti, pro kterou Ostrava zůstávala jedním ze zdrojů básnické obraznosti, tvůrce, který vstupoval do českého literárního života od poslední třetiny dvacátých let do počátku osmdesátých let dvacátého století. Byl jedním z mála básníků své generace, kdo zvládl také formální vzdělání – po gymnáziu na Matiční ulici, kde byl jeho profesorem češtiny Vojtěch Martínek, studoval v letech 1923-1927 češtinu a francouzštinu na Karlově univerzitě a svá studentská léta zakončil disertací a titulem PhDr. v roce 1931. Vilém Závada patří k určujícím autorům v dějinách české poezie, dodnes však vnímáme stereotypy a zkreslení ve výkladech jeho postojů, činů a výroků, dezinterpretace a selekce jeho básnické tvorby, tak jak je opakovaly učebnice a literárněhistorické texty zvláště z doby normalizace. Prvotina Panychida (1927) poprvé představila osobitého básníka a určující prvky jeho poezie – inspiraci ostravskou krajinou, kdy si agresivní průmyslové podmaňuje přírodní a přirozené; zvláštní melancholii, mající i autobiografické rysy a vycházející také z okamžiku procítění smrti otce na frontě první světové války v roce 1915; a jobovskou stylizaci básnického Já. Závadova tvorba má řadu dominant i ve třicátých a čtyřicátých letech, sbírky Siréna (1932), Hradní věž (1940), Povstání z mrtvých (1946) se vždy vrací k ztajeným vertikálám, útěšně i znepokojivě se noří do mezilidských vztahů, zachycují rozvrat, smutek a strach, nacházejí jistoty ve vzácných a plnohodnotných okamžicích života. Na počátku padesátých let náhle zaznamenáváme estetické a výrazové zplanění Závadovy poezie, zvláště ve sbírkách Město světla (1950), Jdou vojáci jdou (1956). Ač verše převyšují dobovou produkci, v souvislostech s autorským kontextem jsou to verše, v nichž se obrazy a motivy plné exprese a symboličnosti vyprazdňují a stávají se emblémy, jež určuje propaganda. Když jsem měla možnost poznávat básnickou pozůstalost Viléma Závady, bylo pro mne překvapivé sledovat nejen tvůrčí proces básníka – (poznámky k veršům, obrazy, znění metafor se ze „sešitků do kapsy“, tak malých, aby se daly nápady zaznamenávat během chůze, dlouhých procházek, dostávaly opisy a propracováním veršů do stále větších sešitů a bloků, až dozrály do rukopisné podoby básně) – ale také přehlíženou linií básníkovy tvorby (jeho přebásnění biblických textů). V roce 1958 vyšly Žalozpěvy a v roce 1968 Kniha Jobova. Na přebásněních Vilém Závada vždy spolupracoval s vynikajícím hebraistou Stanislavem Segertem. Zvláště u Knihy Jóbovy se v rukopisných blocích dochovalo Závadovo fascinující tvůrčí hledání definitivní podoby znění jednotlivých veršů. Práce nad přebásněním textu také ukazuje, jak inspirativní to bylo pro samotného básníka, jak se silou prožitků a postojů Jóba, utváří také básnické JÁ sbírky Na prahu (1970). … více informací na KROS-10_web.pdf (krasnaostrava.cz)