Jak vybudovat špičkové muzeum a proč trvat na architektonických soutěžích

Rozhodli jsme se, že vám budeme přinášet i různé inspirační články – například o tom,  jak vznikají zajímavé stavby nebo instituce ve světě i jinde v Česku. Po debatě o úloze umění e veřejném prostoru, která se strhla kvůl instalaci sochy koníka před Novou radnicí bez veřejné soutěže či širší odborné debaty, cítíme, že bychom občas mohli pro osvěžení ukázat příklady, jak se postupuje jinde a co z toho může vzniknout. První článek se věnuje  přístavbě muzea ve Frankfurtu, kterou inicioval nový ředitel, vybraný na základě výběrového řízení. Na přístavbu byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž.  To jsou dvě věci, o které se v Ostravě stále musíme bít, přitom jde o naprostý standard! Výsledek v případě muzea ve Frankfurtu je důkazem, že transparentní výběrové řízení plus kvalitně vypsaná architektonická soutěž jsou klíčovými faktory pro vznik mimořádné instituce.  Více se dozvíte v následujícím článku, který přebíráme ze serveru Artalk.

Barbora Ropková: Příklad vedení muzejní instituce: Städel muzeum, Frankfurt. Artalk, 11. 12. 2013

Zdroj: http://www.artalk.cz/2013/12/11/priklad-vedeni-muzejni-instituce-stadel-muzeum-frankfurt/

V únoru 2012 znovuotevřelo své brány frankfurtské Städel muzeum. Jedno z nejstarších muzeí v Německu, jehož historie sahá až do roku 1815, prošlo rekonstrukcí a získalo rozsáhlou přístavbu určenou pro prezentaci své sbírky současného umění. Přitom ještě před pár lety současným uměním téměř nedisponovalo a neprezentovalo je. Možná i to je důvodem, proč v tomto roce získalo ocenění “muzeum roku” od německé sekce Mezinárodní asociace výtvarných kritiků a teoretiků (AICA).

Příklad frankfurtského Städel muzea ukazuje, jakým způsobem je v dnešní době možné úspěšně řídit muzejní instituci tak, aby byla místem vzájemného dialogu, setkávání a poznání.

V čem tedy tkví úspěšnost dnešní muzejní instituce? Ve Frankfurtu je za správný chod hned dvou muzejí zodpovědná jediná osoba. Max Hollein je silnou osobností s vlastní vizí a velkým odborným kreditem, mezinárodními kontakty, orientuje se v ekonomické stránce věci a disponuje schopností získat pro své zájmy nadnárodní firmy, banky, soukromé sběratele i širokou veřejnost.

Čtyřiačtyčicetiletý Max, syn architekta Hanse Holleina, po absolvování studia podnikové ekonomiky a dějin umění v rodné Vídni přesídlil do New Yorku. Jeho prvním působištěm se na šest let stalo Guggenheim Museum. Díky důvěře, které se mu dostalo od tehdejšího ředitele Thomase Krense, byl zodpovědný za projekt Německého Guggenheimu v Berlíně nebo za zahájení chodu Guggenheim Museum v Bilbau, stejně jako za udržování kontaktů s evropskými kulturními institucemi, sběrateli, médii. Naučil se zde hodně o fundraisingu, který je ve Spojených státech, v zemi s téměř neexistující podporou kulturních institucí, zásadní. Zjistil zde také, že ekonomické a hospodářské sféře se vyplatí využívat umění pro jeho estetický lesk a pro zhodnocení své vlastní práce.

Do Frankfurtu přišel Max Hollein v roce 2001 jako nový ředitel místní Schirn Kunsthalle, které vtiskl jasný program a připravil divácky atraktivní výstavní plán, ve kterém trochu s podivem nedostává prostor pouze současné umění, ale také umění 19. století a klasická moderna. Všechny projekty však zohledňují aktuální aspekty daného díla.

Städel Museum: Metzlerovo foyer

O pět let později vyhrál Hollein také výběrové řízení na pozici ředitele Städel muzea, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších muzejních institucí Německa. Hollein jasně rozpoznal jeho nedostatky a své záměry dokázal dokonale, i přes řadu počátečních skeptických postojů prosadit. Provedl zásadní změny směrem k celkovému oživení zájmu o muzeum, které do té doby prezentovalo pouze staré a moderní umění. Zavedl různé formáty výstav – od kabinetních, přes přehledové výstavy sestavené převážně z vlastních sbírek, až po rozsáhlé výstavní projekty. Dosud největším projektem byla výstava Botticelliho na přelomu let 2009 a 2010, která se těšila mezinárodní sledovanosti. Z oblasti současného umění představil v minulém roce například výstavu Dana Flavina. Nutno poznamenat, že řadu výstav by se mu nepodařilo uskutečnit bez kontaktů, které navázal během působení v Guggenheim muzeu.

Tím však jeho úspěch nekončí, Hollein přišel také se záměrem vybudovat dosud chybějící rozsáhlou sbírku současného umění, pro kterou náležitě rozšířil původní neorenesanční budovu. Celkové náklady na rozšíření budovy a sanaci stávajícího objektu se vyšplhaly na 52 milionů euro, celá polovina částky byla získána z podpory podnikatelských subjektů, nadací a občanů, druhá polovina z veřejných prostředků. Mimo to má muzeum celou řadu stálých podporovatelů, kteří podporují provoz muzea a jednotlivé výstavní projekty. Provoz muzea byl tak v minulém roce hrazen z 67 procent z privátních zdrojů a pouhých 33 procent získalo z veřejného sektoru.

Přístavba pro prezentaci současného umění je dílem frankfurtské architektonické kanceláře Schneider + Schumacher, která zvítězila v mezinárodní soutěži. Přes původní Metzlerovo foyer se po monumentálních schodech schází do podzemního výstavního prostoru o rozloze 3000m2. Vysoké stropy výstavní haly nese pouhých 12 sloupů, díky čemuž je možné měnit dispozice dle aktuálního výstavního záměru.

Ruku v ruce s rozšířením budovy se podařilo uskutečnit také podstatné rozšíření sbírky současného umění. Do sbírky fotografie obdrželo muzeum Holleinovou zásluhou přes 200 významných děl od renomované DZ Bank. Konvolut zahrnující panorama americké a evropské fotografie od 60. let, ve kterém jsou zastoupeny ikony jako Matthew Barney, Günther Förg, Andreas Gursky, Richard Prince, Robert Rauschenberg, Cindy Sherman nebo Jeff Wall vybraly obě instituce společnými silami.

Pohled do expozice moderního umění

Do Städel muzea putovalo také 600 významných děl z rozsáhlé firemní sbírky Deutsche Bank, dlouhodobého partnera Städel muzea. Přírůstkem z Deutsche Bank se podařilo podstatným způsobem obohatit zastoupení pozic německé malby od 60. do 90. let 20. století, současně se jím vyplnily existující mezery v muzejní sbírce. Städel muzeum si do sbírky vybralo obrazy a sochy od významných německých umělců 20. století, jako jsou Anselm Kiefer, Gerhard Richter, Joseph Beuys, Sigmar Polke, Martin Kippenberger.

Zatímco díla DZ Bank byla převedena do rovnoprávného vlastnictví muzea a DZ Bank, byla díla Deutsche Bank do sbírky Städel muzea převedena na základě časově neomezené zápůjční smlouvy. Zrušení obou svazků je prakticky vyloučeno, pro mimořádné případy má muzeum v obou případech vyhrazeno předkupní právo s velmi výhodnými podmínkami. Tyto dva dary berou v úvahu jak daňové zvýhodnění, tak i trvalé zastoupení děl ve sbírce muzea. Iniciovaly také nový způsob spolupráce mezi tržní a kulturní sférou a posvětily další dary od soukromých sběratelů. Jedním z posledním případů je dar nakladatele Benedikta Taschena, který muzeu věnoval část ze své sbírky německé malby 80. let.

Ohledně akvizic současného umění se však muzeum nespoléhá pouze na dary. Další akvizice současného umění zajišťuje od roku 2007 také nový komitét pro 21. století (tzv. Städelkomitee 21. Jahrhundert). Členové, kterými je okruh vysoce angažovaných občanů a občanek města, umožňují cílené nákupy chybějících sbírkových předmětů. Výběr děl, které přispívají ke koherentnosti stávajících sbírkových fondů, provádí kurátoři a vedení muzea. V současnosti tak muzeum disponuje sbírkou současného umění v rozsahu 1200 uměleckých děl, díky čemuž je možné libovolně často obměňovat výstavní instalaci současného umění a poukazovat tak vždy na různé aktuální trendy. Zásluhou těchto akvizičních kroků se muzeum nemusí se bát ani pořádání výstav, vystavěných z velkého procenta z vlastních zdrojů. Způsob této spolupráce, kdy je u díla výměnou za dar zveřejněno jméno dárce, se jeví pro muzeum velmi výhodným. Nejedná se pouze o jednorázové zhodnocení díla soukromého sběratele nebo korporace, ale o majetek muzea. Získání důvěry soukromých sběratelů, firem a nadšenců je v dnešní době pro muzea velmi výhodným, ne-li dokonce nutným krokem. Už jen proto, že výsledkem je muzeum plné lidí – rodin, jednotlivců, vysokoškolských profesorů se studenty, větších i menších skupin, cizinců i místních.

Příliš mnoho chvály? V případě „nového“ Städel muzea je těžké přijít s konstruktivní kritikou. Poněkud překvapit může fakt, že v muzeu nenaleznete žádné konceptuální, multimediální umění nebo performance. Právě zde lze snad spatřovat slabinu spolupráce s konzervativním soukromým sektorem. Naskýtá se také otázka, jak by si odborník Holleinova formátu poradil s vedením zadlužené instituce, v zemi, kde nejsou k dispozici bohaté banky a uvědomělí mecenáši. Nebyla by právě to skutečná výzva?

Autorka studuje doktorandský program DU na FF UK, v současné době je na studijní stáži ve Frankfurtu
______________________________________________________________

foto: archiv Städel Museum, Norbert Miguletz

 

frank