Jakub Chrobák | Chlapče… – archiv bulletinu 3/2013

Pohlédneme-li na ceny udělované českým literátům, může nás poměrně rychle přepadnout dojem, že existuje základní rozdíl mezi Cenou a hodnotou. Jako bychom neuměli oceňovat věci pro ně samotné, ale hledali vždy ještě nějakou průchodnost, či možná důvod, kterým to všecko vysvětlíme. Jsou ale dvě Ceny, u kterých jsou tyto úvahy liché, protože když si prohlédnete jejich laureáty, není o čem hovořit… Jsou to Cena Jaroslava Seiferta (i když mohlo předsednictvo letos přesněji vysvětlit, jak to bude s její pravidelností, a hlavně proč) a Státní cena za literaturu. U té druhé je obtíž jenom jedna – jakmile by jí člověk začal chápat synekdochicky, jako jakýsi názor vládnoucí garnitury, bylo by takřka nemožné ji přijmout. Naštěstí tomu tak není a autoři ji přijímají s vědomím, že jde o jakousi vazbu na tradici, na všecky ty chlápky a dámy před námi. Jsem moc rád, že letos se toto jenom potvrdilo a Státní cena za literaturu byla udělena skutečnému básníkovi.
Musí se tu asi říci, aby z toho nebyly blbé řeči, v jakém vztahu já su s tím laureátem. Tož – v dobrém. Jsem rád, že Petra znám, jsem ale především rád, že mohu číst jeho verše, a zejména pak je i živě slyšet. Státní cena totiž letos také připomněla jeden málo zdůrazňovaný fakt – že totiž dnes, chce-li někdo o sobě mluvit bez uzardění jako o básníkovi, musí asi též za své slovo ručit. To nemá, prosím, znamenat nějaké techtle mechtle s politickou či jinou angažovaností, spíš mám na mysli tu obyčejnou a zapomínanou schopnost umět mluvit o věci, ve které jsem, v tomto případě o poezii. A to Petr Hruška sakramentsky dobře umí. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2013/12/kros-03-web.pdf