Jakub Chrobák, Monika Horsáková | Scénické čtení jako návrat k divadelním prapočátkům – archiv bulletinu 1/2019

Akcent na literární základ textu, hravost, nadšení, znovuobjevování. To jsou jen některé z  atributů, které zdobí inscenované čtení. Tento divadelní formát se v poslední době v  Ostravě více než zabydlel, stal se na zdejší divadelní scéně nepřehlédnutelným fenoménem. Zásluhu na tom má především alternativní scéna Absintového klubu Les, která se tomuto formátu věnuje intenzivně už od roku 2016. V  posledních měsících možnosti scénického čtení objevil také nově otevřený komorní prostor Národního divadla moravskoslezského – Divadlo „12“. Na následujících řádcích se pokusíme na příkladech několika realizovaných inscenací ukázat, že scénické čtení je zajímavý a zcela plnovýznamový divadelní formát, který akcentuje literární základ divadelního textu. Na to, že rozhodně nejde o z nouze ctnost, upozornily v roce 2016 Pestré vrstvy Ivana Landsmana uvedené v klubu Les. V inscenovaném čtení v  dramatizaci a  režii Tomáše Vůjtka se v hlavní roli představil sám autor. Herci sedí za stolem a  zdánlivě „pouze“ čtou. Vědomě se koncentrují nejen na projev herecký, ale především na ten čtenářský. Uprostřed aktérů se nachází sám autor, který se zase a znova propadá nikoli do situace vzpomínajícího člověka rekapitulujícího život, ale do pozice čtenáře, který se nebetyčně baví. Tímto prostým principem se vytváří středobod, díky kterému se celé představení vrství na sebe jako stále bobtnající historka, která ale nenabízí pointu, a  tím se de facto stává nejen nekonečnou, ale zároveň též neočekávatelnou. Toto uvíznutí v  textu či prokletí textem by na divadle nebylo proveditelné, anebo jen ve velmi omezené míře a v určitých výsecích. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2019/03/KROS24_online_full.pdf