Jan Král | Několik osobních poznámek k 17. listopadu 1989

NĚKOLIK OSOBNÍCH POZNÁMEK K 17. LISTOPADU 1989 Je pátek večer 17. listopadu 1989. Svobodná Evropa hlásí, že policie bije v Praze na Národní třídě průvod studentů na akci pořádané Socialistickým svazem mládeže. Přiznám se, že v ten páteční večer uléhám s pocitem jistého zadostiučinění. Tak už bijí i svazáky. Nakonec, dobře jim tak… Jestli pro mne něco bylo před 17. listopadem 1989 nepředstavitelné, pak to byl fakt, že se panující primitivní a odporný komunistický režim zhroutí v podstatě během chvilky, bez náznaku jakéhokoli odporu. Vlastně si dodnes myslím, že jsme zažili zázrak. A ne zrovna malý. ROK 1989. ZAČÁTEK Ten rok začal výjimečně, tedy alespoň z hlediska dění v tehdejších severomoravských opozičních strukturách. Tomáš Hradílek z Lipníku nad Bečvou se stal jedním ze tří mluvčích Charty 77. Vůbec poprvé někdo z tehdejšího Severomoravského kraje! Věčně optimisticky naladěný Tomáš nám pak v ostravském bytě u manželů Šavrdových vykládal, jak nové mluvčí přijal kardinál Tomášek a jak jim udělil požehnání. A že je tedy všechno na dobré cestě. Optimismus jsem Tomášovi Hradílkovi vždycky záviděl, i když – jak se později ukázalo – měl vlastně pravdu. Prvním velkým průšvihem toho roku byl Palachův týden. V Ostravě jsme díky Svobodné Evropě poslouchali, jak v Praze komunisti bijí lidi, a moc dobře z toho člověku nebylo. Budou i těžce zranění, nebo i mrtví? A když ano, nebude mezi nimi někdo z mých pražských přátel? Dodnes si celkem zřetelně vzpomínám na své tehdejší těžké obavy. A podobných těžkomyslností bylo víc. Stanislav Devátý držel ve vazbě nekompromisní hladovky. Ve vazbách a ve vězeních seděli blízcí Petr Cibulka, Ivan Martin Jirous, František Stárek a další a další… Na řeči na téma, jak už bylo koncem 80. let vlastně jasné, že bolševik jde od válu, jsem dodnes poněkud alergický. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2020/01/KROS27_online.pdf