Jan Šnéberger | Blaženčin hrob – archiv bulletinu 4/2022

Často jsem tam chodil. Díval se na staré hroby a na to, jak za cestou bourají plynojem, a v duchu si říkal, že tomu místu nevezmu další kus minulosti. Měl jsem volnou ruku. Vybízeli mě k intervenci. Odpovídal jsem, že o tom budu přemýšlet. Byla to lež, poněvadž v duchu už jsem věděl, jaká je správná cesta mého vstupu do tohoto prostoru. To staré jsem vyrobil znovu a z toho nového udělal zase trochu staré. Začátek a konec, nebo naopak, jsem tam nechal. Sokl u země a sloup u nebe. Autentické kusy. Jestli si představujete, že v dnešní době dělají kamenné římsy roboti nebo frézy, tak se nemýlíte. Jenže já se před dvaceti lety naučil dělat římsy rukama z kamene – z toho, který nástroje tupí a zároveň brousí. Neumím to jinak. Trvá to dlouho, ale získávám tím čas, který bych jinak promarnil. Ruce pracují a v hlavě se otevírá útulek opuštěných myšlenek. Ti, co už nejsou, se můžou vrátit. Skočí do uvolněné mysli a na chvíli zase jsou. Nojo, jenže já pracuji ve dřevníku a slepice mě vyrušují, poněvadž hrabou v pilinách a zobají úlomky pískovce. Tak ty živé kury zahánějí mrtvé lidi a příběhy. Asi o tom nevědí nebo mi to dělají schválně. Protože vědí, že je jednoho dne klepnu. Život je bohatý a každý má jiné úlohy. Ale stejně… Než dojdu z domu do dřevníku, třeba i dvakrát uklouznu na zabláceném dvoře. Slepici jsem nikdy neviděl uklouznout. Člověk se dokáže mýlit i v chůzi, ale slepice nemá ruce. Má smysl hledat spravedlnost?… více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2023/02/KROS40-online.pdf