Jiří Hruška | Několik otázek pro… Luďka Eliáše – archiv bulletinu 2/2013
Luděk Eliáš je zatím posledním laureátem Ceny Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě (obdržel ji v roce 2012). Dopadla na něj přitom totalita nacistická i komunistická. V létě se dožil úctyhodných 90 let. Z nich víc než půlstoletí výrazně spoluvytvářel kulturu v našem městě. Luďku, připomněl bys prosím, jak a proč ses do Ostravy dostal, a zavzpomínal na to, jak vypadalo ostravské Divadlo Petra Bezruče v době tvého příchodu, tedy ve druhé polovině 50. let? Když jsem se na konci války vrátil z koncentráku, nastoupil jsem nedlouho poté základní vojenskou službu, kterou jsem absolvoval v armádním uměleckém souboru V. Nejedlého, a pak jsem hledal nějaké herecké angažmá. Nejdříve jsem epizodně působil v divadle ve Slaném, tam jsme měli kde bydlet a to bylo rozhodující, sezonu 1948/49 jsem odehrál v Dětském divadle v Písku a od následujícího roku jsem nastoupil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V roce 1955 jsem tam spoluzakládal a řídil městský Dům osvěty, ale brzy jsem zjistil, že mě přitahuje víc pódium než kancelář. Proto jsem odpověděl na inzerát, ve kterém ostravské Divadlo Petra Bezruče (do r. 1946 se jmenovalo Kytice, do r. 1954 Divadlo mladých) hledalo charakterního Několik otázek pro… LUĎKA ELIÁŠE —–divadelního a televizního herce, bývalého ředitele Divadla Petra Bezruče a aktivního člena ostravské pobočky Svazu bojovníků Ptal se Jiří Hruška 21 herce a nabízelo stálé angažmá s možností přivýdělku ve státním rozhlase a šancí získat byt. To byla lákavá nabídka, i když opustit malebné jižní Čechy plné hradů a zámků a zabydlet se v šedivém Přívoze, kde doslova pršel popílek, vypadalo chvílemi jako osudová chyba. Dům, ve kterém jsme bydleli, byl studený a vlhký, v některých pokojích se netopilo ani v zimě, takže jsme se občas museli zahřívat ping-pongem, který jsme hráli v jedné z prázdných místností… Ale už první divadelní sezona ukázala, že jde o drobnosti. Ty zcela vyvážil vynikající soubor, který se v divadle začal tvořit. Divadlo Petra Bezruče tenkrát v 50. letech (obdobně jako dnes) hrálo především pro mladé publikum. Náš divadelní repertoár se dělil na divadlo pro děti a divadlo pro mládež. S tím prvním žádné ideové problémy nebyly, hrály se většinou pohádky, což pro mě jako herce odrostlého v oblastních divadlech byla příjemná změna. Děti byly spontánní a dokázaly herecký výkon odměnit i potrestat: jednou jsem v pohádce Vlk, koza a kůzlátka hrál zlého, ale příšerně hladového vlka tak přesvědčivě, že mi po dlouhém monologu, úpění a asi taky na základě zuboženého zevnějšku (chlupatý kostým připomínal všechno možné, jen ne vlka) nějaký malý klouček položil na forbínu svoji svačinku, a jindy se zase v sále mezi dětmi objevili vtipálci, kteří po nás z praku stříleli skobičky, a my měli co dělat, abychom představení dohráli. Trochu jiné to bylo s repertoárem pro mládež. Na programu byly převážně sovětské hry, např. dramatizace Gajdarova Timura a jeho party, Rozovovy Šťastné cesty, Maljuginovy Cesty do nedalekých krajů apod. Náš ředitel Karel Dittler byl sice členem krajského výboru strany, ale byl to člověk rozumný a liberální a o nějakou přehnanou propagandu se nepokoušel, přesto jsme divadlo provozovali spíš jako „ilustraci školních osnov“, zdůrazňovala se především výchovná stránka věci a naše činnost byla převážně služebná. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2013/09/KROS-02-web.pdf