Martin Strakoš: Erich Mendelsohn v Československu a obchodní dům Bachner

Jediná stavba známého německo-židovského architekta Ericha Mendelsohna (1887-1953) v Československu, postavená v první polovině 30. let v tehdejší Moravské Ostravě, nás přivádí k otázce, jaký vztah si utvořilo české umělecké prostředí k dílu tohoto tvůrce, jaký ohlas jeho tvorba vzbuzovala u představitelů architektonického modernismu, u teoretiků a posléze u historiků architektury po druhé světové válce. Neméně důležitou otázkou je, jakým prostředím byla tehdejší Moravská Ostrava, v níž Erich Mendelsohn se spolupracovníky realizoval svou poslední stavbu v kontinentální Evropě, vznikající v době, kdy musel emigrovat před nacistickým režimem.
Ohlas v české architektuře 20. a 30. let

První ohlasy tvorby Ericha Mendelsohna na území Československa souvisejí s ranou expresionistickou fází jeho díla. Einsteinova věž v Postupimi a působivé skici architektonických studií z období I. světové války zaujaly hned počátkem 20. let. Jeho stavby inspirovaly architekty, někdy k promýšlení, někdy pouze k přejímání forem. Nejvýraznější inspirace myšlenkou i formou je zřejmá u architekta Jiřího Krohy (1893-1974). Jeho stavby z 20. let pro Mladou Boleslav, vily v Kosmonosích nebo okresní dům v Benátkách nad Jizerou rozvíjejí dynamickou stránku architektury a jejich mašinistické utváření je blízké Mendelsohnovým pracím kolem roku 1920. Z Moravskoslezského kraje můžeme namátkou uvést expresivně dynamickou budovu kina v Novém Jičíně z roku 1930, jejíž autorem je vídeňský architekt Leo Kammel (1885-1948). Horizontála zaobleného nárožního objektu s vertikálou světelného poutače v sobě nese přímou inspiraci Mendelsohnovým berlínským kinem, dokončeným v roce 1928. Ohlasy jeho architektury jako dynamického výrazu funkce se objevují i ve stavbách dvojice architektů Františka Stalmacha (1903-1985) a Jana Svobody (1904-?), ale i v dílech jiných tvůrců.

V druhém ročníku časopisu Stavba (1923) byl otištěn článek německého historika architektury Adolfa Behneho Kronika německého stavebního umění, ilustrovaný fotografi í Einsteinovy věže a Mendelsohnovými skicami optické továrny, aerodromu a skladiště. Behneho článek přeložil Karel Teige. Na závěr k němu napsal komentář, který ukazuje, jak v průběhu I. poloviny 20. let probíhal odklon architektonické avantgardy od expresionismu směrem k architektuře konstruktivismu a purismu. Ilustruje to na proměně německé architektury od utopického romantismu směrem k věcné konstruktivní architektuře. Nachází ale v tomto vývoji určitou nedůslednost: „Na místo romantismu expresionistického zaznamenáme tu romantismus mašinistický. Mendelsohnova Einsteinova věž, řídíc se inženýrskou, průmyslovou estetikou, aplikuje poněkud neorganicky formy automobilové; dynamické křivky, které si vynutil odpor vzduchu proti hmotě v pohybu u automobilu, nekorespondují se statickou konstrukcí hvězdárenské věže. Rovněž ostatní reprodukované Mendelsohnovy projekty vyznačují se formami poněkud výstředními a smělými konturami.“

V druhém ročníku časopisu Stavba S kritikou mašinismu Teige pokračoval v článku Konstruktivismus a likvidace umění: „Přenášeti strojové tvary, jejichž krása je v preciznosti a funkčnosti, zevně a dekorativně do obrazů či architektur, jako se dělo kdysi v jugendstilu a děje se dodnes, je činem falešného a neuvědomělého mašinistického romantismu a základní blud. Staří Řekové by jistě nebyli přenášeli klony lodí do architektury, kdežto tvary získané aerodynamickými výpočty přenášejí tito mašinističtí romantikové dnes s klidem na nábytek či obydlí, předměty statické (Mendelsohnova věž v Postupimi).“

Část české architektonické obce, která se neztotožňovala s avantgardními názory, také s kritickým odstupem vnímala jinakost Mendelsohnova díla. Teoretik Vilém Dvořák se odvolával například na názory francouzského kritika Paula Jamota: „Jako těžce neracionální užití železového betonu v Německu poslední doby uvádí … Einsteinovu hvězdárnu v Postupimi berlínského architekta Ericha Mendelsohna, který zde modeluje beton po způsobu sochaře, poněvadž nepoznal, že beton musí vnuknout architektovi zákon, ideál lehkosti. Teprve s oproštěním Mendelsohnovy tvorby na přelomu 20. a 30. let česká odborná periodika znovu uveřejňují jeho díla. Těsně před Mendelsohnovou emigrací roku 1933 před nacismem publikuje například časopis Styl snímky obchodního domu Schocken v Saské Kamenici, o němž píše, že budova: „… jest … považována v Německu za dosavadní vrcholné dílo svého autora. Jmenovitě se na ní vyzdvihuje, že překonal zde autor … nevěcné a nepraktické plýtvání sklem. Zde použil arch. Mendelsohn skla jenom tam, kde je skutečně užitečné“. A v době, kdy Mendelsohn již pobýval v emigraci, uveřejnil v roce 1934 český časopis Bytová kultura Mendelsohnovu vlastní vilu Am Rupenhorn v Berlíně.

Obchodní domy Moravské Ostravy a obchodní dům Bachner

V moderní architektuře se dynamikou strojů, estetikou parníků a étosem modernismu vyznačovaly právě budovy určené obchodu. Bylo tomu tak i v Moravské Ostravě. Prvním výrazně modernistickým zaobleným nárožím a pásy výkladců a oken se vyznačoval obchodní dům RIX podle návrhu místního architekta Ernsta Kornera z roku 1928, vycházející z německé Nové věcnosti a současně z nautické estetiky s dynamickými rysy, jak je to patrné z dobové kresby k reklamním účelům, předobrazu skici ostravského Mendelsohnova díla. Dynamické tvarování zaoblené krabice s horizontálním pásovým rozvržením průčelí a uskočeným horním podlažím je typické i pro objekt obchodního domu Brouk a Babka z roku 1928 od tehdy místního Karla Kotase.

Nejvýraznější zdejší moderní nárožní dominantu se zaoblenou hmotou a pásovými okny však představuje novostavba obchodního domu ASO od brněnského architekta Bohumíra Čermáka z roku 1929, akcentující nároží Sokolské třídy a ulice 28. října nedaleko tehdejšího Říšského, dnešního Sýkorova mostu. To ukazuje, že v československém prostředí a v samotné Moravské Ostravě měla značná část odborné veřejnosti pochopení pro architekturu toho typu, jakou Mendelsohn promýšlel a navrhoval.

Zakladatelem pozdějšího obchodního domu Bachner v Moravské Ostravě byl Mořic Bachner (1871-1935), narozený ve Wilamowicích v Haliči. Společně s manželkou Amálií z rodiny Saborských, původem z Michálkovic, si roku 1908 koupili v Moravské Ostravě dům a zřídili v něm obchod s potřebami pro domácnost, s kuchyňským zbožím, sklem, porcelánem a železářstvím. V roce 1923 si nechali fi rmou Strassmann, Glogar a Korn postavit dům čp. 1666 v Zámecké ulici. Teprve roku 1927 vznikla veřejná obchodní společnost M. Bachner, Moravská Ostrava se sídlem v Zámecké ulici. Podnik se však potýkal se stísněnými poměry. Proto M. Bachner od města v druhé polovině roku 1931 zakoupil část staré školní budovy čp. 177 na nároží Zámecké a Puchmajerovy ulice, aby na jejím místě postavil nový obchodní dům. V červnu 1932 požádal o demolici této stavby, čemuž bylo 21. července městem vyhověno.

Z prací Reginy Stephan vyplývá, že během zimních prázdnin na přelomu let 1931-1932 ve švýcarském letovisku Svatý Mořic se Erich Bachner, syn Mořice Bachnera, poznal s Erichem Mendelsohnem, neboť bydleli ve stejném hotelu. Seznámil se s jeho názory na architekturu obchodních domů a ihned se domluvili na spolupráci. Vzápětí na to architekt načrtl podobu novostavby, načež projekt přepracovávala jeho berlínská kancelář. Na daném místě navrhl dům na půdorysu ve tvaru L o šesti nadzemních a jednom podzemním podlaží. Racionální potřeba prodejní plochy, malá parcela a nevelká šíře ulic příliš neumožňovaly tvarové a dispoziční experimenty. Stavbu tedy řešil jako ocelový vyzdívaný skelet, s betonovým opláštěním ocelových sloupů a s jednotnou světlou výškou všech podlaží. Budova byla navržena s teplovzdušným topením, klimatizací, s dvojicí osobních výtahů a jedním nákladním. Hlavní komunikační trasu tvořilo trojramenné schodiště s kovovým trubkovým zábradlím, otevřené vertikální prosklenou osou do Zámecké ulice. Celek doplňovalo dvorní třípatrové křídlo pro sklady a garáže firmy.

Vnější ráz stavby určoval protiklad mezi plně proskleným parterem s rozměrnými výkladními skříněmi, oddělenými od horní části průběžnou trojdílnou římsou s výsuvnými markýzami, chránícími v letních měsících výkladce před sluncem. Dva hlavní vstupy, jeden do prodejny v přízemí a jeden od vertikálních komunikací, směřují do Zámecké ulice. Průčelí v úrovni prvního až pátého patra Mendelsohn obložil keramickým obkladem DURSILIT české fi rmy RAKO, jak to dokládají kachlíky s fi remním označením na obou uličních průčelích. Subtilnost objektu zdůrazňuje odsazená korunní římsa, zdánlivě levitující nad budovou. Dynamickému působení se podřizovalo i utváření obdélných kovových výplní oken, řazených sériově do horizontálních okenních pásů, graficky dotvářejících subtilní strukturu fasád.

Stavební povolení bylo stavebním úřadem vydáno 18. srpna 1932. Píše se v něm, že: „Podle plánů projektovaných architektem Mendlsohnem z Berlína je stavba navržena takto…“ Zachované plány jsou datovány do května a června 1933. Krom razítka berlínské kanceláře byly plány signovány J. Schreinerem, Mendelsohnovým asistentem, který měl na starosti převádění architektových skic do podoby plánové dokumentace. Sám architekt v žádosti z prosince 1933 o britské pracovní povolení pro J. Schreinera uvedl, že mu Schreiner dělal osm let asistenta a že jeho znalosti moderních ocelových i železobetonových konstrukcí a jeho velká praktická zkušenost jej pro tuto práci plně opravňují. Stavba byla provedena stavební firmou Ing. Strassmann, Glogar a Korn v průběhu roku 1933, avšak Erich Mendelsohn, který už v březnu 1933 emigroval z nacistického Německa přes Nizozemí do Velké Británie, na stavbu samotnou nedohlížel.

Jak naznačují podpisy na plánové dokumentaci a jak dopovídá Regina Stephan, dohlíželi na dokončení projektu a realizaci Mendelsohnovi spolupracovníci z berlínské kanceláře, pro kterou to byla poslední realizovaná zakázka. Kolaudace nového ostravského obchodního domu Bachner se uskutečnila 29. září 1933, k tomu datu se váže i povolení k užívání domu. Vysvědčení o dokončení stavby i kolaudační protokol byly stavebním úřadem vydány 5. října téhož roku.

Realizaci charakterizují motivy a prvky, které jsou typické pro Mendelsohnovu tvorbu obecně. Je to průběžná kordonová trojdílná římsa nad parterem, která se objevuje například u obchodního domu v Glivicích. Odsazená jednoduchá korunní římsa se objevuje třeba u paláce Columbus v Berlíně. Subtilní kovová protáhlá okna jsou typická pro stavby z přelomu 20. a 30. let a podobné vertikální okenní osy schodišť najdeme u budovy obchodního domu v Saské Kamenici či v Oslu. Zajímavé je uplatnění keramické fasády.

S ohledem na v té době silné znečištění zdejšího vzduchu se tato volba ukázala jako velmi dobrá. Mendelsohn přichází s obkladem z horizontálně protáhlých kachlíků v sériovém uspořádání, což vytvořilo základ subtilní grafické struktury fasády, do níž pak začlenil reklamní nápisy. Právě začlenění reklamy do architektonického díla je pro Mendelsohna typické. Do vertikální štěrbiny při nároží ze strany Zámecké ulice vložil neonový poutač, vrcholící dynamicky vysunutým velkým tiskacím B v kruhu, dominujícím celé ulici. Nad římsou parteru hlavního průčelí se skvěl neonový nápis Bachner, který byl zřetelný nejen ze Zámecké, ale přitahoval pozornost i z Puchmajerovy ulice, a dokonce až z dnešní ulice 28. října.

Grafickou střídmost průčelí s dynamikou reklamy akcentovaly již zmíněné nápisy v ose u nároží nebo nad korunní římsu hlavního průčelí horizontálně vyložené žerdě pro uchycení reklamních poutačů a vlajek. To vše mělo přitáhnout pozornost kolemjdoucích.

Na rozdíl například od obchodního domu RIX, jenž se v hlavních podlažích otevíral do vnějšího prostoru velkými okny téměř na celou výšku stěn, Bachner se omezoval na pásy oken při stropu jednotlivých podlaží. Stavba se uzavírala do svého vlastního světa – podél stěn byly rozmístěny police se zbožím a okna sloužila jako zdroj přirozeného světla. Neměla však překážet a odvádět pozornost k dění ulice. Tím se blížilo prostorové utváření tohoto obchodního domu dnešním užitkově uzpůsobeným obchodním místům, zaměřeným na prezentaci a prodej zboží, nikoli na reprezentaci a komunikaci s vnějším prostředím.

Osudy po válce

Někteří členové rodiny Bachnerů se zachránili před tragickým osudem většiny ostravských Židů, jichž zahynulo za holocaustu na osm tisíc, útěkem přes podzemní štoly šachet pod tehdejší nově vytyčenou hranici druhé Československé republiky s Polskem. Nakonec se dostali až do Palestiny, kde Bedřich Eli Bachner, vnuk zakladatele fi rmy, žije s početnou rodinou dodnes. Obchodní dům byl za války arizován a sloužil pravděpodobně jako fi liálka obchodního řetězce Brouk a Babka. Téměř zázrakem nebyl zničen za bombardování města, na rozdíl od nedalekého obchodního domu RIX, jenž musel být z důvodů vážného poškození zbořen. Po skončení druhé světové války musel být objekt opraven. Ještě na snímcích z roku 1947 jsou patrná zabedněná okna a výkladce. Tato oprava však proběhla poměrně citlivě, sneseny, ale byly původní reklamní poutače. Obchodní dům jen krátce řídil syn Mořice Bachnera Erich, po únoru 1948 byla firma znárodněna. Stala se součástí národního podniku Obchodní domy, později Prior. Tehdy obchodní dům obdržel dobově příznačné pojmenování – Horník, které se užívá dodnes.

V roce 1958 bylo přízemí domu upraveno na samoobsluhu potravin, jednu z prvních v Ostravě. V druhé polovině 60. let Prior uvažoval začlenit a v podstatě zcela přestavět budovu v rámci plánovaného nákupního komplexu, jehož projekt měl několik variant. Původní obchodní dům Bachner by tak tvořil jen malou část celku, zbořeny by byly hlavní vertikální komunikace při severovýchodní šítové stěně a dvorní obslužné křídlo. Zachován by zůstal asi pouze vnější plášť. Z projektu sešlo, Prior vystavěl své nové sídlo na opačné straně – mezi zmíněným náměstím a Zeyerovou ulicí.

Český dějepis umění reagoval na Mendelsohnovu tvorbu až po dílech italského historika architektury Bruna Zeviho. Ten vydal v roce 1970 architektovo souborné dílo pod názvem Opera Completa, kde je obchodní dům Bachner uveden. Z architektových vlastních textů a z díla Nikolause Pevsnera a Wolfa von Eckardta čerpal podněty český historik architektury Felix Haas, když ve své knize Architektura 20. století zasvětil Mendelsohnovi krátkou kapitolu, kde o jeho projekční praxi uvádí: „… prohlédl si místo budoucí stavby, vcítil se do terénní konfi gurace a doma pak komponoval hmoty při poslechu Bachovy hudby. Půdorysy řešil až dodatečně.“ A o obchodním domě Bachner píše, že: „Tato stavba není však pro jeho tvorbu typická.“ V tom se však odráželo opomíjení Mendelsohnovy tvorby přelomu 20. a 30. let, kdy inklinoval k výrazivu Nové věcnosti.

Počátkem 70. let se objevila poprvé snaha o uznání této budovy za kulturní památku moderní architektury mezinárodního významu. Pokusili se o to architekt Dušan Riedl a historik umění Bohumír Samek, kteří v roce 1971 na základě širšího průzkumu moderní architektury na Moravě a ve Slezsku vytipovali objekt k zápisu mezi památky. Tehdy neúspěšně. Za cenný doklad moderní architektury označili stavbu roku 1979 ve svém článku památkáři Leoš Mlčák a Jiřina Pavlíková. Následoval dopis studenta architektury, pozdějšího známého brněnského architekta a znalce meziválečné tvorby Jana Sapáka z října 1980, v němž oslovil tehdejší ostravské Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, aby iniciovalo zápis objektu do seznamu památek. Nakonec byl obchodní dům zapsán do Státního seznamu kulturních památek až v roce 1984. Přesto se v letech 1988-1990 v rámci rekonstrukce uskutečnily některé negativní zásahy, jakým byla výměna ocelových subtilních okenních výplní za robustnější a odlišně na dvě čtvercová křídla dělené hliníkové výplně, popírající původní dynamickou kompozici. Volnou dispozici tehdy narušily příčky, zřízené v jednotlivých podlažích mezi hlavní komunikační osou a prodejními plochami.

Obchodní dům Bachner, nyní Horník, zůstal zachován navzdory času. Jeho stav však, jak se lze přesvědčit, neodpovídá významu této památky moderní architektury autora mezinárodního věhlasu. Na druhou stranu se v 90. letech podařilo obnovit původní řešení parteru s vysunutými výkladními skříněmi do ulice a památková péče zabránila exploataci objektu ve snaze pokrýt jej nejrůznějšími reklamami nulové výtvarné hodnoty. Dům svým utvářením alespoň rámcově vypovídá o tvorbě svého autora a o důležité kapitole moderních dějin Ostravy. Z hlediska tvorby Ericha Mendelsohna tato stavba souvisí s jeho uměřenějšími díly, vycházejícími z německé architektury Nové věcnosti, což je zřejmé na jeho vlastní vile Am Rupenhorn nebo na některých projektech z emigrantského období. Uvedený text je pokusem o výklad historie stavby a podkladem pro ocenění hodnot, jejichž současná zdánlivá nezřetelnost není v žádném případě známkou nevýznamnosti.

V současné době budova označována jako Obchodní dům Horník, adresa: Zámecká č. 18 / čp. 1936, k. ú. Moravská Ostrava.

Článek převzat v upravené podobě z publikace Erich Mendelsohn. Dynamika a funkce. Vize kosmopolitního architekta (katalog), Ostrava 2009.

 

Zdroj: http://www.protimluv.net/protimluv/25/strana.php?cislo=36

Výběrová bibliografie:

Adolf Behne, Kronika německého stavebního umění po válce, Stavba II, 1923, s. 97-100.

Jiří Brabec – Vratislav Eff enberger – Květoslav Chvatík – Robert Kalivoda, Karel Teige – výbor z díla, sv. 1. Svět stavby a básně. Studie z dvacátých let, Praha 1966.

Felix Haas, Architektura 20. století, Praha 1978, s. 143-144, pozn. č. 128, zde s. 144.

Eva Chvalová, Obchodní domy v Moravské Ostravě v období první republiky, in: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, sv. 22, Ostrava 2005, s. 130-132.

Leoš Mlčák – Jiřina Pavlíková, Moderní meziválečná architektura v Ostravě, Památky a přírodaIV, 1979, č. 4, s. 205.

MM [Milan Myška], Bachner – rodina velkoobchodníků, in: Milan Myška a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostrava 2003, s. 22.

Nové stavební umění. Stuttgart 1927. Vize moderní architektury (katalog), Praha 2004, nestr.

Břetislav Olšer, Přežili šest válek, Ostrava 2000, s. 82-116.

Regina Stephan (ed.), Erich Mendelsohn. Dynamics and Function. Realized Visions of a Cosmopolitan Architect (katalog), 1999.

Rostislav Švácha, Jiří Kroha a Mladá Boleslav, 1922-1927, in: Marcela Macharáčková (ed.), Jiří Kroha (1893-1974): architekt, malíř, designér, teoretik v proměnách umění 20. století, Brno 2007, s. 122, 131 a 132.

Tge [Karel Teige], Německá architektura…, Stavba II, 1923, s. 100.

Jindřich Vybíral, Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890-1938, Ostrava – Brno 2003, s. 115-118, 134-136, 141, 153-163.

Bruno Zevi, Erich Mendelsohn Opera Completa, Milano 1970. Anglický překlad viz Bruno Zevi, Erich Mendelsohn: Complete Works, Basel 1999, s. 198.