Martin Strakoš | Obraz modernity na 14. mezinárodním bienále architektury v Benátkách – archiv bulletinu 4/2014

Benátky mají v umění zvuk. Není to jen benátská malířská škola a jména jako Bellini, Giorgione, Tizian, Tintoretto, Veronese, Tiepolo, Canalleto či Guardi. V hudbě si vybavíme ve spojení s Benátkami hudbu Claudia Monteverdiho, jeho madrigaly i opery. V architektuře zase tuto představu naplňují geniální stavby Andrey Palladia, Jacopa Sansovina, Vicenza Scamozziho nebo Carla Scarpy. V moderní době to jsou krom jiného od roku 1895 pořádané mezinárodní výstavy výtvarného umění. K nim se teprve roku 1980 přidala i architektura. Vlastně se s výtvarným uměním doplňuje, protože od té doby se střídá ročník výtvarného umění s ročníkem věnovaným architektuře. Proto i označení bienále. Letošní 14. mezinárodní bienále architektury – Benátky 2014 měl kurátorsky na starosti nizozemský architekt, teoretik a publicista Rem Koolhaas. Vymezil jeho téma zkoumáním aspektů modernity v průběhu uplynulého století. K tomu využil základy architektury, tedy ony Fundamentals, představené v několika sekcích v hlavním pavilonu bienále. Optika proměn modernity tvořila výkladový rámec pod názvem Absorbing modernity 1914–2014 jednotlivých národních expozic, i když každý tým pojal zvolené téma po svém. Zkrátka bienále se letos zaměřilo na představení toho, jakým způsobem modernita proměnila architekturu mezi léty 1914 až 2014 a jak se v té době proměnilo chápání modernosti. První část expozice architektonického bienále se nacházela v Arsenálu, areálu původem z 16. století, v němž Benátská republika stavěla válečné lodě a vyráběla děla. Značná část expozice byla zaměřena na současnou Itálii a roli architektury ve zdejší kultuře a společnosti. Jedna část byla tvořena instalacemi a expozicemi, prezentujícími současnou krizi Itálie. Instalace představily manifesty architektury, český příspěvek zastupoval architekt a teoretik Dalibor Veselý, působící po roce 1968 ve Velké Británii. Shodné problémy řešené současnou českou a italskou společností dokládala sekce představující opuštěné a chátrající architektonické unikáty z přelomu 50. a 60. let minulého století, tedy z doby italského hospodářského zázraku. Tehdy realizoval řadu skvělých staveb inženýr Pier Luigi Nervi. Některé z nich ztratily původní funkci, chátrají a jsou bez využití. Týká se to například výstavní haly v Turíně nebo papírny se zavěšenou střešní konstrukcí v Modeně. Autoři sekce nevymysleli žádné řešení. Budovy na výstavě nabízeli, jak je nabízejí prodejci nemovitostí. … více informací na KROS-07-vnitrek_a5.indd (krasnaostrava.cz)