Otevřený dopis Zdeňku Jirotkovi

Vážený pane Jirotko,

za divadelní sekci okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu si Vám především dovoluji popřát k nedožitým stošestým narozeninám neutuchající svěžest Vašeho dítka – románku Saturnin.

Už potřetí jsme se sešli na Slezské Ostravě nedaleko Vašeho, dnes již rovněž zvěčnělého rodného domu, abychom si slavností Saturninálií připomenuli okamžik, kdy jste spatřil světlo světa. Bylo to od Vašich rodičů i Vás samotného trochu škodolibé, těžko si pro účely oslav představit nevhodněji zvolené datum: 6. 1. 2017, v předvečer Vašich narozenin, se rtuť teploměru nevyšplhala výš než na deset stupňů pod nulou. V takovém počasí zamrzá téměř vše – úsměv, slivovice a filmová klapka (Ondřej Horsák) naštěstí nikoliv. Zatímco poprvé létaly před tankem u Sýkorova mostu koblihy, podruhé byla na nábřeží odhalována pamětní deska, mj. na počest úspěšného odchytu uprchlého lva Marca Aurelia, o poznání méně dramatická kapitola třetí nám dovolila oživit žánr (takřka)němoherní grotesky a namísto většiny slov za doprovodu filmové hudby uplatnit především dynamické pohyby, dramatická gesta a výrazy tváře a uvědomit si, jak umí herecká akce člověka rozehřát. Nejprve mohlo sedm statečných diváků zhlédnout rozehrávání slečny Barbory (Romana Rosová) a pana Oulického (Martin Strakoš) o cvičnou stěnu (Jirka Král), jež vyvrcholilo tenisovým matchem s výsledkem těšícím feministy a feministky, ale zarmucujícím Saturnina (Moje Maličkost), coby sluhu i trenéra. Filipika doktora Vlacha (Blažena Przybylová) o úpadku řemesel vyvrcholila symbolickým utopením zpyšnělého výrobce obuvi (Jura Hruška), druhdy úslužného a výkonného ševce, v chladných vodách Ostravice. Zamýšlená výprava do Všehrdova sadu, kudy jste, Mistře, coby dítko školou povinné skotačíval, byla zmražena pro některou z dalších oslav (zbývá nám stále ještě třiadvacet kapitol!), tradiční koblihovaná pak nabyla pouze podobu kulinářskou (všem smažitelkám a smažitelům díky!).

Pane Jirotko, když jste psal „Byl teplý večer, na obloze se objevovaly první hvězdy a naše černá hodinka byla podbarvena tlumenou směsicí zvuků, skládající se ze šumotu města, vzdáleného znění klaksonů a tramvajových zvonců a tichého šplouchání řeky.“ asi jste nemyslel na své vzdálené rodiště, ani na své budoucí obdivovatele, že? Hned, jak jsme v klubu Fiducia opět rozmrzli, domluvili jsme se, že se na Vás za to nemůžeme hněvat.

S hlubokou poklonou,

Martin Tomášek (režisér Saturninálií)

P.S. Pozorný čtenář hravě odpoví na nesoutěžní otázku: Jak starý je Saturnin? Nápověda: poslední číslice letopočtu, součet dne a měsíce akce, počet herců, počet diváků. – Ano, od otištění fejetonu Můj sluha Saturnin v Lidových novinách uplyne letos už sedmasedmdesát let. Ale vůbec se na to necítí.