Martin Tomášek | Pohyblivé vzpomínky – archiv bulletinu 1/2014

První básničku jsem napsal pod vlivem Setonových Dvou divochů v deseti letech. Sam tam začíná předčítat kamarádovu báseň, ale Yan, popuzen takovým narušením soukromí, mu ji okamžitě vytrhne, z veršů proto v knize zůstane jen torzo: Lejsku smělý, chocholatý,/ tys… I ta čtyři slova ovšem dokázala zažehout tvůrčí plamínek – tak důležitý text nesměl zůstat nedopsán. Dekádu vášnivého a sebevědomého psaní majícího dnes pro bývalého básníka cenu materiálu dokumentujícího jedno dospívání v době, která sama rozpačitě zrála k zásadní politické změně, později stejně účinně ukončilo pár shovívavých slov redaktora Kmene Karla Sýse – adresu mého literárního guru Hrabala v žádném periodiku neuváděli a internet ještě nebyl. Fenomén zrození básníka mě nikdy nepřestal fascinovat. Nejprve jsme s Petrem Smolákem v 90. letech na dnešním Wichterlově gymnáziu iniciovali středoškolskou literární soutěž O cenu Františka Sokola- -Tůmy, která se – později již bez mého přičinění – dožila třinácti let, svou pubertu tedy nepřežila. Touha studentů po posouzení jejich prvních literárních vzletů a pádů trvala i poté, co jsem zakotvil na ostravské literární bohemistice. Jako bytostně nesoutěžní typ jsem nyní hledal formu, která ze mě a mých kolegů – trvalou oporu mám v Jakubu Ivánkovi, Romanu Poláchovi a Janu Nemčekovi – sejme onu nevděčnou, sýsovskou roli, ale současně bude začínajícím tvůrcům prospěšná, protože se nezmění ve fanouškovské poplácávání po ramenou. Během jednotlivých Pohyblivých svátků (název vyjadřuje jejich nepravidelnost, nevšednost a snad i radost, kterou by nás měly naplňovat) se vystupující představují publiku a čtou dle vlastního výběru omezeni jen časem. Následuje otevřená kritická rozprava, její hloubka závisí nejen na kvalitě a inspirativnosti textů, ale rovněž na vnímavosti, sečtělosti a literárněvědných zkušenostech diskutérů. Každý večer je díky tomu společným a neopakovatelným dílem. … více informací na KROS 01 2013 web.indd (krasnaostrava.cz)