Milan Líčka: Kašpar opět v Ostravě

 V Ostravě máme bohatou a kvalitní divadelní produkci, ale je vždy zajímavé poznat, co se děje jinde. Mimořádnou příležitostí k tomu byl Kašparův ostravský týden, který nabídl výběr z repertoáru pražského divadelního spolku Kašpar. V 11. ročníku přehlídky byly v Divadle Petra Bezruče ve dnech 12.-16. března uvedeny hry Audience, Tetování, Mikulášovy patálie a Mikulášovy prázdniny.

Na Tetování významné současné německé autorky Dey Loherové mohl být ostravský divák již připraven, v KS Aréna totiž byly uváděny dvě její hry. Nejprve Klářiny vztahy (2004) a až později dramatická prvotina Tetování (2009). Její díla vesměs pojednávají o rozvrácených rodinných a společenských vztazích, dramatickou dimenzí je téma viny. Tetování vypráví o zkáze rodiny způsobené zvrhlým otcem. Inscenace Jakuba Špalka je v souladu s pesimistickou vizí autorky, bezvýchodnost a „všední“ tragičnost situace naznačuje již ošuntělá bezvýraznost prostředí. Postavu otce ztělesnil Jan Potměšil, charakterizovaný ulíznutým účesem a slizkým projevem. Neustálé opakování slov, vět a floskulí slouží ke skryté i otevřené agresi, jíž podléhá pasivní matka Miroslavy Georgievové (ve stejné roli kdysi hrála v Aréně) a zejména obě dcery snažící se nějak vymanit. Jejich osud zrcadlově znásobuje obsazení rolí dvojčaty Sandrou a Violou Čarnogurskou. Temná, tíživá atmosféra inscenace doléhá na diváka i dlouho po konci.

Audienci zná snad každý, právě teď ji má na repertoáru DPB v režii Štěpána Pácla, s Norbertem Lichým a Jiřím Müllerem (recenze viz http://ostravablog.cz/kultura/ ). O to víc jsme byli zvědavi na provedení Spolku Kašpar v režii Jakuba Špalka, kde si role rozdělili s Janem Potměšilem. Tísnivé ovzduší doby navozuje prolog tvořený dlouhou rozhlasovou rozcvičkou, hru uzavírá večerníček s Jiřinou Bohdalovou. Havlova nejrealističtější, vlastními zážitky inspirovaná hra bývá inscenována staticky, jakoby v duchu původního rozhlasového provedení. Špalkova inscenace dodržuje text i představu o prostředí, ale je zajímavě rozhýbána. Jan Potměšil jako disident Ferdinand je samozřejmě omezeně pohyblivý, zato Jakub Špalek v roli sládka (s rádiovkou naraženou po polívkovském způsobu) předvádí komickou etudu par excellence. Do absurdního blábolu posunuté monology pronáší s dokonalou artikulací a odstíněním. Když nesedí, tak se zmítá v horečnatém napětí, běhá po scéně, gestikuluje a např. ukazuje na prázdnou židli, jakoby tam seděla vrchnost. Je méně opilecký a vynalézavěji střídá nálady:  důležitý, vlichocující se, citově vydírající anebo naopak plačtivě sebelítostivý, vůči moci pokorný a zbabělý. Špalkova inscenace vytváří výbornou atmosféru, aniž by ovšem snížila význam výpovědi o někdejší době.