Pavel Březinský: Římskokatolická a československá církev za první republiky v Ostravě na příkladu Svinova. Upravená, nepublikovaná verze pro bulletin Krásná Ostrava 02/2015

Vznik dvou náboženských obcí v 1. polovině 20. století na území obce Svinov (od roku 1936 města a od roku 1957 městské části Ostravy), kdy byly ustanoveny římskokatolická farnost a náboženská obec Církve československé, patří mezi důležité a klíčové mezníky nejen církevních dějin samotného Svinova, ale také města Ostravy či českého Slezska. Jedná se o modelovou situaci období přelomu 19. a 20. století, spojeného se změnami politickými a sociálními a s tím souvisejícími aktuálními problémy církve obecně. Silně industrializovaný prostor Ostravska vytvořil v 1. polovině 20. století vhodné podmínky pro nově vznikající farnosti nebo sbory existujících církví z důvodu příchodu obyvatelstva za prací a následné potřeby duchovní péče ze strany místních kněží.

Obec Svinov ležící na území průmyslového Ostravska byla na počátku 20. let 20. století úzce spjata s nově vznikající Církví československou. Zrod této církve byl celorepublikového významu a právě téměř souběžně tvořící se město Ostrava hrálo pro tuto církev důležitou roli. V obci Radvanice (dnes součást Ostravy) byla totiž založena dne 15. ledna 1920 první náboženská obec československé církve v republice. K oficiálnímu schválení státem však došlo až 28. května 1923. Nová církev v tehdy nedávno vzniklém Československu byla založena dne 8. ledna 1920, a to na základě reformních požadavků o obnovu církve ve smyslu instituce. Hlavními nositeli těchto myšlenek byli členové Jednoty katolického duchovenstva, kteří požadovali především sloužení liturgie v národním jazyce a zdobrovolnění celibátu. Církev závazně přijala v rámci svého křesťanského učení zásadu svobody svědomí a vedení volného náboženského vývoje. Chtěla se tak zařadit k nedogmatickým církvím. Hlavním úkolem se pro ni stalo hledání správné formulace pro středovou cestu na pomezí ideového individualismu, respektive protestantismu, a ideovým kolektivismem, představovaným katolictvím.

V počátcích života ostravské (slezské) diecéze Církve československé museli její církevní představitelé a místní obyvatelé řešit zápasy o spoluužívání chrámů s Římskokatolickou církví. Nová církev se totiž považovala za pokračovatelku Římskokatolické církve a činila si tudíž nároky na její kostely či společnou správu. Velké problémy mezi věřícími obou církví se odehrály například v Radvanicích, Michálkovicích či Rychvaldě. V Michálkovicích se po odchodu prvního faráře Jana Evangelisty Tagliaferriho za plebiscitu v roce 1920, který musel opustit faru kvůli jeho sklonu k Polákům, přihlásila většina místních věřících k Církvi československé. Po inspiraci knězem Ferdinandem Stiborem ve vedlejších Radvanicích i michálkovičtí cítili potřebu vlastního kněze, a proto byl prozatímním výborem pro zřízení náboženské obce zvolen za duchovního správce vratimovský kaplan Jan Fajkoš. Následně byl římskokatolický kostel zabrán pro účely československé církve. Římští katolíci tento stav odmítali a dočasně používali pro bohoslužby blízkou kapli. Následovala ostrá jednání na úřadech či rušná jednání na veřejnosti. S ubíhajícím časem radikalismus v myšlení lidí slábl a narůstající vliv lidové strany přispěl k postupnému uklidnění situace. Náboženské obci Církve československé byl nabídnut bezplatně pozemek a státní subvence na stavbu Husova sboru. Z původního slibovaného příspěvku devíti milionů korun dostali michálkovičtí pouhých 83 333 korun, které sotva stačily k postavení základů chrámu. Stavba sboru se zdržela a lhůta předání kostela se prodlužovala. Po vystěhování československého faráře Václava Zemana z fary dne 31. května 1926 se situace ale uklidnila. K slavnostnímu otevření sboru došlo následující rok v září.

I ostatní náboženské obce si uvědomovaly, že nejlepším řešením bude rozhodnutí k přikročení výstavby vlastních sakrálních objektů. Jako první otevřel biskup v roce 1924 chrámy (tzv. Husovy sbory) v obcích Vítkovice, Kunčičky, Stará Bělá a Vratimov. Počáteční konflikty mezi těmito dvěma církvemi dosvědčuje mimo jiné například článek v periodiku Palcát ze dne 16. listopadu 1923: Dosud parlamentem projednáváno nebylo a kdo ví, bude-li v tomto zasedání vůbec projednáváno a již nahání strachu velebníčkům římským, protože dobře vědí, že jakmile tento spravedlivý a rozumný požadavek bude uskutečněn, přestane jejich „království na tomto světě“. Před krátkou dobou podali čs. socialisté znova návrh na spoluužívání kostelů a hřbitovů. „Lidové listy“ považují návrh tento za revoltu proti koalici a československé socialisty za nejméně spolehlivou část všenárodní koalice a zdůrazňují, že návrh způsobí v koalickém táboře živelný odpor. To je ta římská snášenlivost, křesťanská láska k bližnímu, tak plní Kristův příkaz: „Milujte i své nepřátele!“ Co je to divokých bojů, když má katolický kněz pochovati na hřbitově jinověrce, třebas i křesťana! Nebo chtějí-li se Čechoslováci pomodlit nebo svou bohoslužbu vykonat v chrámě římském! Kdo vyvolává ty zápasy? Lid? Ne – ten se velmi dobře snese. I toho je spousta dokladů. Čtenáři, zamysli se! Kdo zbudoval tento chrám? Kdo hřbitov? Kdo zakoupil zvony? Fara? Biskup? Papež? Ne, ne! Lid, obec, město!

Obě církve musely v prvních letech soužití na území nejen Svinova najít společné slovo a cestu, zejména z toho důvodu, aby tím neublížily svým věřícím a de facto sobě samotným. 20. léta 20. století ale naznačují zcela něco jiného. Byla to především doba úsilí a snah o získání vhodného prostoru pro konání bohoslužeb. Méně vhodným místem se stal sakrální objekt svinovské kaple sv. Jana a Pavla z roku 1811, která stávala ve středu obce v místech dnešní křižovatky ulic Bílovecká, Nad Porubkou a Polanecká. Zde se v letním období let 1923–1925 konaly římskokatolické bohoslužby, v roce 1925 však byly zakázány obecním zastupitelstvem z důvodu rušení provozu na silnici. Církev československá v podstatě příležitost pro sloužení bohoslužby či jiného obřadu v kapli nedostala (mohli kapli užívat jen pro vyzvánění při úmrtí členů církve), a to zvláště pod nátlakem místní lidové strany, která si nepřála, aby tato církev konala v interiéru kaple své obřady. Pouze v roce 1921 se před objektem kaple odehrál sňatek dvou věřících Církve československé.

Po zákazu sloužení římskokatolických mší v kapli sv. Jana a Pavla docházeli i v letních měsících věřící do porubského farního kostela sv. Mikuláše. Členové náboženské obce Církve československé používali ke svým bohoslužbám prostory kreslírny či tělocvičny místní měšťanské školy. Tento stav se nezamlouval věřícím římskokatolické církve, kteří předložili stížnost okresnímu školnímu výboru. Ta byla zamítnuta, ale zemská školní rada bohoslužby ve škole zakázala z důvodu, aby školní budova sloužila v první řadě ke svému hlavnímu účelu a poslání. Po tomto náboženském konfliktu však byly bohoslužby ve škole opět povoleny, a to na základě kladného vyřízení z Prahy. Církev československá tak mohla objekt školy používat pro sloužení bohoslužeb, pro potřeby shromažďování členů a správu účetní a matriční. Tímto vstupem na prahu nového československého státu uvedli místní věřící v život dvě náboženské obce, důkaz víry v Boha a nezbytnosti duchovní péče v průmyslové oblasti Ostravska. Podložení prvorepublikových konfrontací dokazuje narůstající počet věřících československé církve ve Svinově. V roce 1921 se přihlásilo k nové církvi 118 věřících a k vysokému nárůstu došlo do roku 1930, kdy již měla 972 členů. K Římskokatolické církvi se v roce 1921 přihlásilo 3 207 a k roku 1930 3 418 věřících.

Významným podporovatelem budování kostelů a zřizování duchovních správ na Ostravsku byl olomoucký arcibiskup ThDr. Antonín Cyril Stojan. V rámci Ostravska se Stojan angažoval při stavbě kostela v Hrabůvce, kde se stal v roce 1908 předsedou kostelní Jednoty růžencové Panny Marie, a též v Mariánských Horách, kde byl v letech 1905–1908 vybudován kostel Korunování Panny Marie (náměstí u kostela dodnes nese Stojanovo jméno). Taktéž ve Svinově se Stojan zasloužil o pohyb věcí a od samého začátku byl předsedou Kostelní Jednoty sv. Jana a Pavla, založené v roce 1911. Kostelní Jednota měla v dalších letech za úkol získání finančních prostředků, vypracování architektonického plánu či podání žádosti o subvenci pro další kroky, přípravné práce a následnou výstavbu chrámu. Stavební odbor při místní radě Náboženské obce Církve československé ve Svinově vznikl až v roce 1932. Odbor měl de facto stejný úkol jako římskokatolická kostelní jednota – ve Svinově měl v nejbližší době vyrůst chrám Církve československé. Členové tohoto odboru brali svou účast při tak důležitém poslání opravdu vážně a při samotných přípravách probíhaly konzultace s jinými náboženskými obcemi, které měly již postavené kostely.

Rivalita římskokatolické a československé církve na půdě Svinova nabírala s ubíhajícími léty na síle, kterou lze pocítit při dokončení stavby římskokatolického kostela Krista Krále v roce 1929 a následném povolení zřízení farního úřadu Ministerstvem školství a národní osvěty. Prozatímní neexistence kostela československé církve a posměchy ze strany římských katolíků vedly členy Církve československé k razantnímu kroku, jenž se projevil žádostí o zhotovení plánu chrámu. Po peripetiích několika let byly vybrány konečné návrhy pro výstavbu kostela Církve československé, tzv. Husova sboru.

Autorem Husova sboru se po architektonické soutěži v konečném výsledku stal místní stavitel Valentin Stojeba. Římskokatolický kostel navrhl pražský architekt Adolf Brzotický. Zatímco Brzotický vsadil v případě katolického kostela spíš na tradicionalistickou stavbu (rovněž ve srovnání s jeho pozdějšími kostely pro náš region, a to ve Vřesině u Hlučína a Bašce, je svinovský chrám nejméně zasažen moderním stavitelstvím), Stojeba projevil snahu o přiblížení módnímu funkcionalismu. Jeho stavba Husova sboru bývá označována jako konstruktivistická a zajímavá byla především způsobem prosvětlení interiéru denním světlem, které do chrámu vcházelo jednak skleněným stropem, jednak velkým kruhovým oknem v presbytáři, zatímco tradiční osvětlení lodi úzkými bočními okny bylo zcela vynecháno (současný stav, odpovídající tradiční představě o kostelní stavbě, je až dílem poválečných úprav, nutných z důvodu válečného poškození). I tuto volbu architektury chrámu lze vnímat jako gesto Církve československé představit se jako církev „dneška“, aktuální a současná. Obě stavby jsou zasazeny do středu Svinova a dotvářejí jeho centrální část. Kostel Krista Krále byl vybudován opodál původní návsi na vznikajícím náměstí při ulici Bílovecké a Husův sbor získal své místo na návrší za potokem Porubkou, na současné ulici Stanislavského.

Během vysvěcení římskokatolického kostela dne 23. června 1929 se v tomto objektu nenacházely varhany ani lavice. Již instalovaný hlavní oltář byl vyroben ze slezského mramoru ve státní škole v Supíkovicích. Do tohoto oltáře byly samotným světícím biskupem vloženy svaté ostatky, které byly dovezeny ceremoniářem a olomouckým dómským vikářem Petrem Křivákem. Po vysvěcení kostela se ve Svinově konala každou neděli pravidelná bohoslužba sloužená porubským kaplanem Ladislavem Kubíčkem.

V dalších letech od posvěcení kostela byl interiér kostela postupně doplňován
o náležité předměty. Stalo se tak od 9. března 1930, kdy byla posvěcena ve Svinově křížová cesta olomouckým kapucínem Josefem Zatloukalem. Dále v červnu roku 1930 byly do kostela zakoupeny od krnovské firmy Rieger nové varhany. Státní kamenická škola v Supíkovicích taktéž zhotovila kazatelnu a spodní část hlavního oltáře. Horní část oltáře a svatostánek vyrobila z carrarského mramoru firma Arnošt Číhal z Opavy. Olomoucký akademický sochař Julius Pelikán zhotovil z carrarského mramoru také sochu Krista a reliéfy na vedlejším oltáři. Malbu v presbytáři provedl akademický malíř Alois Zapletal z Mariánských Hor. V roce 1958 byla přemalována, malířem Josefem Drhou cyklem světců pojmenovaným české nebe, dle návrhu prof. Jana Obšila. V prosinci roku 1932 byly na kostelní věži umístěny elektrické hodiny od pražské firmy Ericsson.

Jak uvádí svinovská obecní kronika, samotná budova Husova sboru, vysvěcená dne 8. července 1934, byla vystavěna v soudobém moderním slohu, založeném na přímých čárách a hladkých plochách. Ke sboru vedou po obou stranách věže schody, na jejichž předních pilířích jsou vsazeny pamětní kameny z hradů spojených s působením mistra Jana Husa (nesou tedy nápisy „Krakovec“ a „Kozí Hrádek“). Čtyřhranná věž sboru je vysoká dvacet tři metrů, ukončena je husitským sluncem s paprsky a rudým kalichem uprostřed podle změněného vzoru Husova sboru v Kolíně nad Labem.

Interiér Husova sboru byl osvětlen shora stropním oknem ve tvaru dvojramenného kříže. Za oltářem bylo umístěno velké kruhové okno vysklené žlutým kalichem a od něho se rozbíhajícími modrými paprsky. Za chórem se po obou stranách věže nacházela vždy dvě a dvě podlouhlá žlutě zasklená okna. Na místě obětiště byl umístěn dřevěný oltář vyrobený firmou Blažej z Poruby a vedle něj se nacházela na pravé straně sakristie. Firma Blažej vyrobila taktéž 26 dřevěných lavic. Při stavbě objektu bylo využito svahu a pod lodí vznikla sborovna pro konání členských schůzí, přednášek, biblických hodin apod. a dále menší místnost pro archiv a schůze rady starších.

Kdo měl kromě místních věřících největší zásluhy na výstavbě těchto chrámů, jsou nepochybně duchovní z obou církví. Působení Rudolfa Paříka (1889–1961) ve Svinově začalo v roce 1924, kdy opustil správcovství východočeské diecéze a taktéž nedošlo na jeho svěcení biskupem pravoslavné církve. Během farářování ve Svinově vyučoval jako katecheta na české smíšené měšťanské škole a za jeho působení byl kromě Husova sboru ve Svinově postaven bohoslužebný objekt také ve vedlejší Polance nad Odrou. V letech 1935–1939 byl také členem diecézní rady. Po okupaci v roce 1938 byl Svinov připojen k Německu a stal se součástí Sudetské župy. V následujících měsících byl Pařík zbaven místa katechety na školách a bylo mu vyhrožováno, že mu bude zakázáno vykonávání duchovenské činnosti. Za těchto okolností odešel dne 1. prosince 1939 do Říčan v pražské diecézi.

Naproti tomu činnost Ladislava Kubíčka (1899–1985) započala ve Svinově v roce 1922, kdy byl jako novokněz poslán právě do této slezské obce. Porubská farnost pojímala kromě samotné Poruby také samozřejmě Svinov a Vřesinu, což ztěžovalo práci při duchovenské službě. Z tohoto důvodu se teritorium Kubíčka zmenšilo na Svinov a jeho pastorační působení zde počalo jeho ustanovením na místo katechety a poté jeho aktivitou v rámci Kostelní jednoty sv. Jana a Pavla, která vyústila ve splněný sen svinovských věřících. Kostel Krista Krále, vysvěcený v roce 1929, měl již své věřící a čekal na konečné ustanovení duchovního správce. Nejprve byl v prosinci roku 1931 Kubíček ustanoven provizorním správcem a dále roku 1932 slavnostně jmenován a instalován jako farář Svinova. Pro Kubíčka i místní věřící to byl velice zajímavý postup, od kaplana přes administrátora po faráře. Lid se mohl s knězem velmi dobře poznat a dále společně spolupracovat na dalším rozkvětu nově ustanovené farnosti. S narůstajícími pastoračními povinnostmi faráře Kubíčka byl k 1. září 1933 povolán pomocný kněz, vikář František Krist, mající za úkol výuku náboženství na měšťanských školách ve Svinově. Na přelomu listopadu a prosince 1938 jej vystřídal Alois Vičar, působící ve Svinově do 19. června 1939.

            Je nesporné, že oba duchovní, Ladislav Kubíček a Rudolf Pařík, dílo započali a dokázali jej v období první republiky dovést ke zdárnému konci. Není řeč pouze o sakrálních objektech, ale o spolupodílení se na životě církve v náboženské obci. Jak Rudolf Pařík, tak Ladislav Kubíček mohli zakusit lidské úsilí o přiblížení Bohu skrze aktivní přístup ve společenství.

UPOZORNĚNÍ: AUTORSKÁ PRÁVA K PŘÍSPĚVKU VLASTNÍ AUTOR ČLÁNKU A SPOLEK ZA KRÁSNOU OSTRAVU. V PŘÍPADĚ ZÁJMU O ŠÍŘENÍ TEXTU ČI JEHO JINÉ VYUŽITÍ NÁS KONTAKTUJTE NA EMAILU: antikfiducia@seznam.cz 

svinov