Pavel Hruška: Chcete vidět krásnou Ostravu?
„Když já jsem členem okrašlovacího spolku…“ říká v jedné Hrabalově povídce skromně nesmělým hlasem drobný a nenápadný živnostník, majitel pohřebního ústavu v jakémsi nejmenovaném městě, místnímu básníkovi, který obdivuje jeho vitální fantazii a kreativitu hodnou skutečného tvůrce. Když já jsem jenom členem okrašlovacího spolku… Člověk nemusí nutně prodávat rakve, omývat nebožtíky ani skládat verše stejně jako dělat tři sta dvacet šest tisíc dalších činností, ale okrašlovat… okrašlovat, no to by měl!
Okrašlovat by měl! Třeba už jen proto, že je to veskrze dobrodružná činnost pro dobrodružné povahy (jak se o tom nakonec dočteme i v oné zmíněné povídce), pro zoufalce, pro nepoučitelné, co ještě stále pošetile věří v triadickou jednotu pravdy, dobra a krásy, a vůbec pro každého, kdo má v sobě alespoň špetku fantazie onoho majitele funerálního ústavu. A pro snílky, kteří by rádi – abychom zůstali u básnické představivosti – okusili cosi z výsad, jež se dostalo zatím jenom pavoukům: ti si svůj domov, místo, kde se cítí dobře, nosí s sebou. Možná se jim tak časem podaří proměnit třeba i město v pavučinu, kde by člověk pociťoval nějaké „doma“ téměř kdekoli, kde se ocitne…
Okrašlovat by měl! Staří hermetikové a jim podobní špeditéři duší ostošest mluvívali o tom, jak všechno se vším souvisí, jak svět nese člověka a člověk zase pro změnu podepírá svět, že makro s mikrem jsou hlavami srostlá siamská dvojčata a že to veškeré okolo si nosíme i v sobě… a tedy že i každá změna vně je samozřejmě a jednostejně i zásadní metamorfózou kdesi hluboko uvnitř nás samých. A namluvili ještě spoustu dalších pravdivých věcí – ale kdeže hermetismus na tak utilitární a praktické prostředí, jež rádo zapomíná a jakým je Ostrava! Tady se chodí na metafyziku s pajcrem a v ochranných brýlích a pocit sounáležitosti člověka s místem se tu ukotvuje spíše penězi či ocelovým lanem (a ve sběrnách odpadních surovin)! Avšak a díkybohu i zde, v tom jinak tak příjemně světském prostoru nějak funguje a platí onen jednoduchý (reklamou bohužel zprofanovaný) modus vivendi „před a po“ – a to ať už budeme více věřit na jemné předivo vztahů, či na (vý)nosnost kovových vláken…
Okrašlovat… okrašlovat, to bychom měli! Je to nakonec docela milý způsob, jak příjemně a užitečně zabít čas, než si pro nás přijde: člen okrašlovacího spolku.