Pavel Hruška, Pavel Rossmann | Odhalení pamětní desky Zdeňku Rossmannovi – archiv bulletinu 4/2018
Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu se rozhodl věnovat pamětní desku významnému českému typografovi, architektovi a scénografovi Zdeňku Rossmannovi, někdejšímu studentovi proslulé výtvarné školy Bauhaus, který část svého života prožil v Ostravě, kde pracovali a bydleli jeho příbuzní. Připomenout tak nejen zdejším obyvatelům tohoto výjimečného tvůrce a celkově pozoruhodnou osobnost, dnes po právu oceňovanou domácími i zahraničními kunsthistoriky. Pamětní deska je umístěna na fasádě domu na Nádražní ulici 140 v Ostravě 1 – na tomto místě Zdeněk Rossmann bydlel jako dospívající hoch v letech 1919–1922. Její autorkou je sochařka Šárka Mikesková, která na ní spolupracovala s grafikem Robertem Bílým. Vznik tohoto artefaktu významným finančním darem podpořili Jan a Marek Przybylovi a rovněž nadace Agosto Foundation (poděkování zasluhuje i spolumajitelka předmětného domu paní Jana Machová). Slavnostní odhalení se uskutečnilo za účasti primátora města Ostravy dne 8. 11. 2018 a z Turnova na ně dorazili i syn Zdeňka Rossmanna s manželkou a synem. Při této příležitosti pronesl pan Pavel Rossmann improvizovaný projev a jeho spatra proslovená a precizně strukturovaná řeč, v níž vzpomenul na životní a tvůrčí osudy svého otce i širší rodiny, vyvolala živý zájem posluchačů. Rozhodli jsme se ji proto přiblížit i čtenářům našeho bulletinu. Přeji všem pěkné odpoledne a příjemný podvečer, moje jméno už tady zaznělo a skutečně jsem syn architekta a typografa Zdeňka Rossmanna. Má řeč by měla začít díkůvzdáním, a to především tady paní Iloně, která dokázala celý projekt pamětní desky připravit a následně i realizovat, což je obdivuhodné. Samozřejmě k tomu výrazně napomohla i zde stojící paní sochařka Šárka Mikesková a také pan Robert Bílý, i oni mají náš dík. A je to záležitost i dalších lidí a rovněž města Ostravy, všem jsme vděčni a zavázáni. Tohle, pokud vím, je první památník mému otci, možná že bude i poslední. A proč zrovna v Ostravě? Inu proto, že otec byl zdejší rodák. Avšak sem na Nádražní třídu, kde právě stojíme, se s rodiči přestěhoval až později, nejprve žili na Slezské Ostravě za řekou. A byla to, pokud vím, velmi vážená rodina, snad jakýsi establishment. Děda Karel byl pan stavitel. Pamatuji si, že s několika spřízněnými podnikateli založil gentlemanský klub nazvaný „Tygři“, to asi aby lépe roztrhali konkurenci. Zemřel tři roky před mým narozením. Babička Vlasta ho přežila o čtyřicet let a ještě se o ní zmíním na důležitém místě. Ale jejich nejstarší syn Zdeněk, můj otec, se jim po té podnikatelské stránce příliš nevyvedl. On nebyl podnikatel, nýbrž intelektuál. Po maturitě odešel do Brna na výtvarnou školu, zajímal se o architekturu, avšak ne o stavebnictví, ale o architektonický styl, umístění staveb a jejich sociální aspekty. A kromě toho ho přitahovala také typografie, grafika a divadelní scénografie. Všelijak se protloukal, pracoval i v architektonickém ateliéru, ale bylo mu jasné, že vlastní firmu asi nezaloží. Měl silně levicové cítění, můžeme ale říct, že před druhou světovou válkou inteligence byla vesměs levicová a často i komunistická. V mladistvém rozpuku otec ve čtyřiadvaceti letech vstoupil do komunistické strany, a dokonce uvažoval o tom, že odjede do Moskvy, kde bude pomáhat s plněním pětiletky a rozvojem tamní architektury. Naštěstí to neudělal, poněvadž podobné experimenty někdy končily na Sibiři nebo v gulagu. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2019/02/KROS23_web.pdf