Pavel Hruška | Pod víčky hřbitov, nebo jabloňový sad? (Za Güntherem Motýlem) – archiv bulletinu 1/2020

Když jsem se večer, ve středu 22. ledna, dozvěděl v ostravském Absintovém klubu Les velmi smutnou zprávu, že týž den kolem poledne zesnul ve věku 79 let básník a novinář Günter Motýl, značně mě to zarmoutilo. Byl otcem mého dobrého přítele, a tak jsem ho trochu znal, hodně jsem ho obdivoval a měl ho upřímně rád. Věděl jsem sice, že je na tom několik posledních měsíců zdravotně dosti špatně a za sebou má v poměrně krátkém čase řadu léčebných pobytů v různých zdravotnických zařízeních (statečně bojoval se zákeřným onemocněním), přesto jsem tak trochu doufal, že jej ještě několikrát budu moci spatřit při tom, jak na nějakém básnicko-výtvarném večeru v Hlučíně či Ostravě soustředěně předčítá jeho účastníkům své vlastní verše. Jedinou drobnou útěchou v té neradostné zvěsti se jevila informace, že ze světa odešel doma a pokojně, v rodinném kruhu, na selhání srdce. V mysli mi vzápětí vytanul trochu roztříštěný úryvek jedné jeho básně (verše: „staří básníci…/ v trávě života povídají si se smrtí… / z očí kanou jim krystalky soli na přítomný krajíc chleba“) a objednal jsem si půllitr piva, který jsem pak vypil – byť s jistými obtížemi – na ex na básníkovu počest. Možná by i sám Günter Motýl byl tímto mým smutným gestem, touto poněkud přihlouplou pivní panychidou, malinko potěšen – pivo míval rád a pochvalně se o něm zmiňoval i ve svých verších (o pár dní později jsem se pak od jeho syna Ivana dozvěděl, že ještě několik hodin před otcovým skonem si spolu vychutnali sklenici plzeňského). Günter Motýl pocházel z rodu majícího své kořeny v historicky těžce zkoušeném Hlučínsku. Když v roce 1940 v Petřkovicích u Ostravy spatřil světlo světa, jeho otec právě sloužil v německém wehrmachtu (kam musel, tak jako všichni mužští obyvatelé „prajzske“, povinně narukovat). Válku sice přežil, ale přišel v ní o ruku a zemřel poměrně záhy po ukončení světového konfliktu, v době, kdy jeho syn navštěvoval teprve třetí třídu obecné školy. Na tyto traumatické zážitky z dětství Günter Motýl později zavzpomínal v autobiografické črtě s příznačným názvem Hlučínsko v krvi vykoupané a motivy válek, vojsk a padlých vojáků mají významné místo i v jeho verších. Po studiích na opavské průmyslovce se jeho první novinářskou štací stala v 60. letech Večerní Plzeň, coby básník přispíval pak do řady tehdejších literárních časopisů, např. Sešitů pro mladou literaturu, Literárních novin, Tváře, Plamene, Hostu, rovněž do regionálních periodik typu ostravského Červeného květu. Básník a jeden z redaktorů dnes již legendárních Sešitů Petr Kabeš připravoval koncem 60. let v nakladatelství Mladá fronta k vydání sbírku veršů Güntera Motýla pod názvem Slova – k tomu však bohužel nikdy nedošlo. Během normalizace, následující po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa, zanikla některá nakladatelství i časopisy a z práce byl vyhozen také novinář Günter Motýl – potkal jej osud tak charakteristický pro mnohé intelektuály a svobodomyslně uvažující jedince. Od chvíle svého vyhazovu mohl být zaměstnán už jedině v manuálních profesích, a tak se z nezbytí s rodinou přestěhoval z Klatov na Ostravsko a stal se tu dělníkem na plynojemu v areálu NHKG.… více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS28-online-verze.pdf