Pavel Janoušek | Až budu mít Nobelovku Proslov při odhalování pamětní desky Vladimíru Macurovi – archiv bulletinu 4/2015

Je čtvrtek 5. listopadu a zbývá jen pár dní do svátku, který se po desítky let slavil jako připomínka největšího zlomu v dějinách, jímž se započala nová a šťastná éra lidstva. Pamětníci samozřejmě vědí, že mluvím o Velké říjnové revoluci, a také jim bezesporu hned naskočí, který listopadový den se toto říjnové výročí slavilo. Já sám za sebe se ale musím přiznat, že jsem sklerotik, takže mi občas činí potíže si vzpomenout i na data zdánlivě zcela samozřejmá, alespoň pro příslušníky mé generace, pro které byl tento den od dětství spojen s lampionovými průvody, ohňostroji, orgiemi rusofilství a s dojemným vyprávěním o hodném pánovi, který se jmenoval Lenin. V případě VŘSR mám ovšem jednoduchou mnemotechnickou pomůcku: ano, je to ten den, kdy své narozeniny slavil Vladimír Macura. Spisovatel, literární vědec, sémiotik, organizátor, mystifikátor a především dobrý kamarád, který se – jak dokládají jeho paměti nazvané Dopijem a půjdem – dlouho domníval, že celá ta sláva je právě kvůli němu: „Narodil jsem se 7. listopadu a měl jsem reflex na prapory, jak pavlovovský pes jsem při každé vlajkoslávě začal slinit a dožadoval se narozeninového dárku.“ Paradox dějin je v tom, že zatímco kdysi slavné výstřely z Aurory upadají do zapomnění, my se v Ostravě u příležitosti výročí jeho narození chystáme odhalit Vladimíru Macurovi pamětní desku. Co by na to Vladimír řekl, netuším. Podle mých vzpomínek u pamětní desky mluvil jen jednou, a to u desky připomínající fakt, že v kasárnách na pražském náměstí Republiky – dnešním obchodním centru Paladium – jakýsi Tyl napsal divadelní písničku, která se posléze stala českou hymnou. A projev to byl pěkný, odpovídající Macurově znalosti české literatury devatenáctého století, ale i jeho schopnosti sémioticky modelovat proces zrodu moderního českého národa. Nemohu také nevzpomenout, že v druhé polovině osmdesátých let jsme si na základě důkladného studia historických materiálů společně s Vladimírem pohrávali s myšlenkou umístit pamětní desku na jednom z olomouckých hotelů. Na věčnou paměť měla připomínat: „V tomto hotelu v roce 192? (blíže si to už nepamatuju) přišla Adina Mandlová o panenství s neznámým rakouským poručíkem.“ Dobře jsme ovšem věděli, že doba není podobným poselstvím otevřena a že bychom narazili na všelijaké umělé politické a administrativní překážky, a proto k realizaci tohoto nápadu nedošlo. Škoda. … více informací na KROS-11_web.pdf (krasnaostrava.cz)