Petr Hruška | Co chybí Ostravě? Polská restaurace! – archiv bulletinu 4/2015

Chci napsat malé vyznání polskému umění jídla a vybavil jsem si báseň Druhý den, kterou jsem v sobě nosil několik let a napsal ji teprve před dvěma měsíci. Asi všichni známe ten stav „den poté“, tedy na druhý den, kdy se musíme vysekávat z něčeho těžkého, co v nás zůstalo vězet ze dne předchozího. Podívat se na sebe jakoby zpátky a pak posbírat síly i odvahu k nějakému východisku. Překonat ten druhý den, aspoň ten druhý den, pak už to všechno nějak půjde… Nejednou jsem zažil „druhý den“ v Polsku. Smetla mne jitřivá síla tamní literatury, jadrná živost lidí v kombinaci se strašlivou nádherou těch jejich vodek, zubrovek, vařunek, miodul, piva studeného i ohřívaného, s příchutí i bez, a pak zase vodka a pak ještě jedna nebo dvě… Na druhý den prostíralo se Polsko do ohromných, nezvládnutelných vzdáleností, uvnitř se chvěla koncová světla posledních včerejších slov a světloplachá nejistota, zda třaslavá ruka nalezne ještě sílu něčeho či někoho se v životě skutečně dotknout. Jsou to psychické vratkosti, ale k jejich překonání pomáhá fyzický impuls. Čím prostší, tím lepší. Například (pokud je to aspoň trochu možné) něco sníst. Tvrdím, že vyspělý národ se pozná podle toho, že má svůj dobrý recept právě na druhý den. A lidstvo v průběhu svého vývoje došlo k poznání, že polévka patří k tomu nejlepšímu. Francouzi například aplikují hovězí vývar, silný a čirý, který se jen tak vypije. Slovanské národy ovšem preferují polévky naopak hutné a řízné – Ukrajinci soljanku s houbami a okurkami, Rusové se od Ukrajinců naučili boršč s masem a červenou řepou, Češi vaří česnečku s vejcem a opraženým chlebem, Slováci kyselicu se zelím a smetanou. A Poláci mají žurek. … více informací na KROS-11_web.pdf (krasnaostrava.cz)