Petr Hruška | Rum navíc – archiv bulletinu 2/2013

Ostrava, stejně jako každé jiné město, není jen sumou míst, jakkoliv by to byla místa půvabná, okrášlená, se silnou atmosférou. Ovšemže je město především zvláštní skrumáží lidí, kteří se ocitli v hromadném sousedství, v těsném shluku, zdánlivě splývajícím do nerozlišitelné masy, z níž je tak obtížné a někdy tak lákavé se vydělit. Charakter města tvoří z velké části svébytnost lidí anebo naopak jejich unylá jednostejnost. I proto jsem měl moc rád Pepu Streichla. Překážel svojí nezaměnitelností. Vzácnost té nezaměnitelnosti spočívala v tom, že byla zcela přirozená, rostlá ze sebe samé —— žádná vysoustružená image, žádná manažerská strategie, jak vypadat co nejzajímavěji a působit co nejzvláštněji, čímž se teď zabývá kdejaký tuctový chytrák. Z Pepy Streichla táhl svéráz stejně samovolně jako někdy rum. Byl zvláštním kontrastem přímočaré hlasitosti, s níž rozrážel usedlou okolní náladu, a zároveň docela skromného gesta, protože v něm vždycky krápal nějaký smutek. Byl nadán tím, co bych nazval lyrická neomalenost. Patřil k lidem, kteří mluvit sprostě skutečně umí. Jeho humor byl ze spodních pater, z náleven, knajp a šaten fabrik, ale nebyla to bezduchá prdel. Zdvihalo se v něm dost sebeironického lúzrovství a taky odvahy být trapný, protože trapným člověk, pokud fakt žije, prostě být musí. A taky pak dělá chyby, ano, i velké, životní chyby… Pepa Streichl o těch svých věděl a věděl i to, že se z nich nikdy nedá ani vymluvit, ani vyomluvit. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2013/09/KROS-02-web.pdf