Petr Hruška | Vyražené dveře – archiv bulletinu 1/2017

Všichni jsme věděli, že je nemocný. Všichni, kdo v Ostravě v devadesátých letech na jinak zcela vybydlené Stodolní ulici navštěvovali polooficiální klub Černý pavouk, tehdy jediné místo, kde pro nás mělo smysl pořádat čtení a výstavy a divoké kabarety vesměs autorů „nezavedených“, neznámých, nových a drzých, šťastných z pádu komunismu a naštvaných na tupost, chytráctví, zbabělost, konzumní lačnost a mocenské holporty, které si česká společnost ve své viditelné většině zjevně hodlala přenést a uchovat i po této změně politických poměrů. Všichni jsme věděli, že je nemocný, ale sám Hnát Daněk o tom nikdy nemluvil. Jednou přišel o holi, později se přišoural o berlích, pak zas o holi, někdy seděl sesutě u stolu a někdy stál vzpřímeně u baru, podle toho, jak zrovna nevyzpytatelná nemoc vládla tělu. Nebyl nemluvný, hovořil vlastně poživačně, o knihách, filmech, ženách, ostravském prokletí, rád věci pointoval absurdními a groteskními souvislostmi… Ale vlastní nemoc mu za řeč nestála, ani v hořké či černohumorné narážce. On, který měl pro groteskní morbiditu značný smysl, nechával tuto příležitost ležet ladem. Nevím o nikom dalším ve svém okolí, kdo by se vlastním chorobám dokázal v hovoru vyhýbat tak naprosto důsledně. Myslím, že to tu nemoc i uráželo; prostoupila celé tělo, jistě i vědomí, ale do řeči se nedostala. Nebyla vpuštěna. … více informací na kros-16_web.pdf (krasnaostrava.cz)