Petruška Šustrová | Klobouk dolů před Panty – archiv bulletinu 3/2014

Na první schůzku s pány z ostravského občanského sdružení Pant jsem před lety přišla nejmíň o hodinu později. Je to neslušné, jistě, ale pánové neměli schůzku jen se mnou, takže nemarnili čas čekáním, ale povídali si s jinými. Měla jsem pro své zpoždění důvod: byla jsem totiž v divadle na hře o Ostravakovi, kterou režíroval Radovan Lipus. Byl to tedy můj ostravský večer v Praze. Divadlo mne nadchlo – Ostravaka jsem znala z internetu, ale neuměla jsem si představit, jak se z takových textů dá sestavit divadelní hra, a užasla jsem, že to jde, a že se režisérovi navíc podařilo inscenovat hru o něčem tak těžko uchopitelném, jako je identita. Přišla jsem tedy z divadla doslova rozjařená a náramně dobře naladěná a po půl hodině jsem měla pocit, že se divadlo přeneslo do pražské hospody a že nejsem v hledišti ani na jevišti. Panti, tedy Petr Pánek, Jura Sovadina ani Petr Šimíček, ovšem neskákali, nepřenášeli rekvizity ani nezpívali, jen poklidně seděli u stolu, upíjeli plzeňské pivo, vyptávali se a povídali. Ale podobně jako v představení, které jsem ten večer viděla, se role aktérů měnily, nebylo jasné, kdo je vlastně hlavní hrdina a kdo kompars. A tématem nebyla identita, nýbrž moderní dějiny a jejich výuka. Už předtím jsem měla obavy, že se žáci a studenti ve škole o moderních dějinách moc nedozvědí, že na to, co se dělo v Československu a ve světě po druhé světové válce, je vyhrazeno podstatně méně hodin než na středověk – vlastně jsem to věděla. Ale co s tím? Přístup, který zaujali Panti, mi připadal jako zjevení: Něco se ti nelíbí? Tak neběduj, nenadávej a nestěžuj si, ale udělej s tím, co umíš! … více informací na KROS-06_web.pdf (krasnaostrava.cz)