Přední chorvatský fotograf Bojan Mrđenović a malířka Jana Šárová ve Fiducii

Ve Fiducii se v pondělí 27. 6. od 18 hodin uskuteční vernisáž dvou výstav – ve Fotografické galerii Fiducia bude zahájena výstava předního chorvatského fotografa  Bojana Mrđenoviće nazvaná Tranzice, v Galerii Dole pak výstava  malířky Jany Šárové, loňské absolventky AVU z ateliérů Vladimíra Kokolii a Tomáše Vaňka.

Bojan Mrđenović – Tranzice, Fotografická galerie Fiducia, do 30.7. 2016

“Bojan Mrđenović patří k nejvýraznějším fotografům mladší generace v Chorvatsku. Ve svém díle pomocí svébytného vizuálního jazyka dlouhodobě zachycuje a komentuje proces tranzice, jak je v postjugoslávském prostoru nazýváno období po konci socialistické éry.” objasňuje kurátor této výstavy Matěj Martinčák. O tom, že je autorův přístup úspěšný, vypovídá například první cena v kategorii Architektura, kterou Bojan Mrđenović získal na festivalu Rovinj Photodays, kde se prezentuje tvorba fotografů z jihovýchodní Evropy, více než desítka samostatných výstav i účast na skupinových výstavách v Chorvatsku, Slovinsku, Itálii, Srbsku či na Slovensku.          Mrđenović se v Ostravě uvede dvěma fotografickými projekty, sériemi Budoucnost a Jadranské pohlednice. Obě série mají společného jmenovatele, a tím je kompozičně mimořádně zdařilé zachycení rozpadu funkčních objektů v důsledku ekonomické tranzice.  Tranzice je však zejména mezistupněm, stavem, kdy staré skončilo a nové ještě nezačalo. Právě toto bezčasí je uchopeno v sérii Budoucnost, která v jemně ironických kompozicích dokumentuje osudy zkrachovalých obchodů řetězce tohoto jména – pro ostravské publikum jistě povědomého. Rozpadající se nápisy Budoucnost na architektonických pozůstatcích minulosti, které jsou fotografickou spouští zachycené jako okamžik přítomnosti, vytváří silný příběh tohoto cyklu, ale také značně paradoxní situaci. Na pozadí umělecky výrazného zážitku tyto fotografie nastolují také otázky o osudech společenského vlastnictví v období nejednoduchého přechodu k novému ekonomickému systému. Cyklus Jadranské pohlednice pak ve vizuálně atraktivních fotografiích, připomínajících turistický katalog, prezentuje opuštěné a rozpadající se hotelové komplexy na jadranském pobřeží. Návštěvníci galerie si budou moci fotografie z tohoto cyklu ve formě pohlednic odnést jako upomínku na tuto výstavu.

Výstava potrvá do konce července a za účasti autora ji uvede Matěj Martinčák.

 

Jana Šárová:  SNACKS, Galerie Dole, do 7.9. 2016

Sovy nejsou, čím se zdají být. Twin Peaks

Od diplomky, tedy poslední rok, pokračuji především v malbě zátiší (olej na plátně), a to v duchu posledních dvou obrazů z diplomky (mýdla a zákusky na plátně). Beru si k srdci hlavně „chutnost“, kterou zmiňuji již v obhajobě diplomky a snažím se jí přijít víc na kloub. Zajímá mě možnost záměny mýdla s jídlem, když to řeknu jednoduše, na příkladu. Tedy situace, kdy se ona „chutnost“ již nevztahuje pouze k jídlu, ale i k jiným předmětům na základě vnější podobnosti, nebo k malbě samotné. Obraz, který vyvolává chutě. Předměty (modely) vyhlížím všude, někdy je vyloženě hledám například tak, že chodím po cukrárnách (jenom koukat, protože nesmím cukr). Myslím při tom na malíře jako např. Manet, Morandi, Pivovarov. Vhodný model musí vybízet ke zkoumání (zmáčknutí, prohlížení, otázky po chuti, atd.). V hlavě si přitom nosím jakési vodítko, třeba „v čem vězí šlehačkovitost- univerzální šlehačka?“ a podobné bláboly. Když se tím zaobírám dost dlouho, tak si pak všimnu třeba plastových misek, které všichni známe, nebo bílých květů, které skládány vedle sebe do abstraktního obrazu mohou působit jako šlehačková krajka. Kromě již zmíněné „chutnosti“ řeším důsledně předem (!) uspořádání obrazu tak, aby předměty působily neobvykle, nebo připomínaly ještě něco jiného, než jsou na základě své vizuality (třeba v obraze „Fialová dvojice“ můžeme nejprve spatřit dva fialové hamburgery, exotické plody atd.), dále sleduji monumentalitu, hmotnost, světlo a vůbec snad všechny aspekty klasického obrazu. Nyní hledám další možné posuny v souvislosti se zákusky, například dort jako kvádr, univerzální předmět, rezavý dort, atd. V budoucnu se hodlám ještě zabývat „chutností“ obrazu i dorty coby námětem, a namalovat třeba dort tak, aby nebyl chutný, aby nebyl vidět, apod., ale nepředbíhejme.Některé obrazy od tohoto tématu odbíhají. Například obraz „Bolí“, tam jsem chtěla namalovat žehličku co nejčervenější (ovšem nejprve jsem si ji musela nasvítit, aby tak skutečně vypadala) a fyzičtější, než ve skutečnosti, a volbou námětu vyvolat pocit nepatřičnosti, násilnosti.

Obraz „Vzpomínka na Matisse“ je narážkou na jeden jeho obraz, kde jsou mj. namalovány chudinky tři nenápadné malé lilky, které by člověk skoro přehlédl, přitom ten lilkový materiál si říká o pořádný nářez.V obraze „Pojď!“ je nejdůležitější fígl, že ty boty nejsou vidět skrz skleněný stůl. Námětem pro obraz „Zlatíčko“ byla vůbec nejzlatější kabelka, jakou jsem kdy viděla. Zorientovat se v tom předmětu dá práci i v reálu, tak jsem se o to pokusila obrazem.

Název „SNACKS“ (svačinky) jsem zvolila proto, že pomyslně spojuje všechny obrazy – všechny můžou být svačinkou – ať už doslovně proto, že je na nich jídlo, nebo proto, že vyvolávají chutě nebo alespoň asociace s chutí související i když na nich jídlo není, anebo přeneseně, že jsou na nich předměty, které jsou prostě „k sežrání“ nebo jsou k sežrání přímo ty obrazy (hehe, blbej vtip).

Jana Šárová

 

Jana Šárová „ustoupila od otevřených provokativních témat. Navenek rehabilituje hodnoty, kterým se před několika okamžiky důsledně vysmála. Není to kritika, je to okouzlení. Myšlenka „povrchu“ a že tento povrch pod sebou něco skrývá.“ Použil jsem věty z textu Luboše Ptáčka, je však o Davidu Lynchovi (lynch.euweb.cz). Chcete-li posvačit obrazy, máte možnost. Jsou „k sežrání“. Jak namalovat chutnost a mámení na jedné straně, na druhé nepatřičnost, násilnost a šalbu. Nejzlatější kabelka není tím, čím se zdá být. Lilek si říká o pořádný nářez a boty nejsou vidět skrz skleněný stůl. Lze poznat svět?

Vladislav Holec