Radomír Seďa | Vzpomínka na osmnáct popravených ostravských Junáků aneb Ivančena stále žije – archiv bulletinu 2/2021

Vražda členů odbojové skupiny ostravských junáků pod vedením Vladimíra Čermáka na samotném sklonku druhé světové války patří mezi poměrně všeobecně známé události. O tento zločin úředníků ostravského gestapa po více než sedmdesáti pěti letech má veřejnost stále nemalý zájem. Důvodů, proč tomu tak je, můžeme najít hned několik. Předně to je způsobeno počtem obětí, jejich věkem, dobou, kdy k tragédii došlo a zejména originálním pamětním místem, jež připomíná mladé muže a jejich ideály, za které položili svůj život. Není proto od věci si shrnout osudové okamžiky, vývoj památníku a osvětlit některá nepřesná nebo zavádějící fakta, jež jsou někdy publikována. Konkrétně, že se jednalo o jediné popravy provedené místním gestapem během šestileté okupace českých zemí nacisty, nepřesné označení místa vražd nebo nesprávný počet obětí. Členům protikomunistických referátů II-A a II- -BM potírajících občanské odbojové organizace, spadajících pod druhé oddělení úřadovny ostravského gestapa, nebyly při odhalování ilegální činnosti cizí praktiky, jako byl psychický nátlak v podobě ponižujících domovních a osobních prohlídek, okrádání lidí, vyhrožování likvidací rodiny, vydírání ani násilí nejhrubšího kalibru na vyslýchaných osobách, páchané bohužel také na ženách, nebo zasílání osob do koncentračních táborů a před německý soud. Nelze se proto divit, že místní gestapáci byli schopni svévolně zabíjet vězně bez soudního rozhodnutí pouze na základě schválení nadřízené brněnské centrály německé tajné státní policie. První poprava zatčených odbojářů v našem regionu proběhla někdy v prvních měsících roku 1941. Jednalo se o dva členy polské ilegální skupiny Związek Walki Zbrojnej Viktora Borowiece a Karla Pščolky v Ostravě-Zábřehu poblíž řeky Odry. Dvojice v prosinci předcházejícího roku provedla den před Štědrým dnem úspěšný útok trhavinou na ocelovou konstrukci sloupu lanové dráhy mezi koksovnou Karolina a jámou Terezie ve Slezské Ostravě. Ve stejném měsíci umístila výbušné zařízení s časovačem na potrubí vedení vysokopecního plynu Žofinské huti. V tomto případě k explozi nedošlo. Hodinový stroj doběhl, aniž odpálil trhavinu. Pokud by se sabotáž podařila, výbuch by nepochybně poškodil potrubí o průměru 1,80 m, ovšem celkové zásobování podniku plynem by ohroženo nebylo, jelikož během několikadenních oprav by potřebné dodávky plynu pro železárny zajištoval plynojem. Stejný osud potkal i českého dělníka Oldřicha Oborného z Hulvák, který pracoval ve firmě Elbertzhagen a Glassner v Moravské Ostravě. Nasypáním písku do ložisek soustruhů a vagónů nákladního vlaku došlo k poškození provozního zařízení. Za tuto sabotáž byl odsouzen ke dvojnásobnému trestu smrti. I jeho gestapo zastřelilo v Zábřehu. Oprovedené popravě 23. září 1941 byla v tomto případě veřejnost pro výstrahu informována vylepenými červenými plakáty. Identifikovat dnes přesné místo jejich smrti není snadné, neboť exekuce proběhly tajně a pamětní místo bylo udržováno po válce pouze pár let. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS33-online-verze.pdf