Radovan Lipus v rozhovoru pro OKNO hovoří nejen o divadle a Ostravě, ale i o okrašlovacím spolku
“ Možná by Ostrava potřebovala celý jeden tisíc okrašlovacích spolků…Možná takový kobercový nálet okrašlovacích spolků by tady byl docela dobrý. Takové výsadkové komando, spuštěné nad každou ostravskou čtvrtí. “ Přečtěte si rozhovor s režisérem, který v Ostravě působil 18 let a režíruje nyní novou hru Čtyři z tanku a pes pro Divadlo loutek. V rozhovoru zmiňuje i okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, jehož je členem. Rozhovor s Radovanem Lipusem vedl novinář Jan Král.
Radovan Lipus: O zářící netankistce, zapomenutých architektech i každodenním okrašlování ( Jan Král, OKNO, květen 2013)
Divadlo loutek Ostrava uvedlo v květnu představení Šaryk vzpomíná. Režisérem tohoto tankistického představení s návraty do minulosti je Radovan Lipus /1966/. I když v současné době žije Lipus v Praze, s Ostravou je spojen více než pevně. Jeho ostravské režisérské počiny bývají trvale vyprodané, včetně vzpomínajícího Šaryka. Kluci, kterým je nyní okolo padesátky, po vyslovení jména Šaryk reagují většinou přesně. Doplňují automaticky další jména zarytá hluboko v paměti: Janek, Gustík, Grigorij a Tomek. Tankisté, co dojeli až do Berlína.
Čtyři z tanku a pes? Jak Vás vůbec něco takového napadlo?
Ten nápad je starého data. Souvisí s obdobím, kdy jsme s dramaturgem Markem Pivovarem systematicky ohledávali pokleslé žánry a zabývali jsme se budovatelskými hrami v podobě Rychlých fréz i dětskou sovětskou literaturou, jakou byl například Neználek. V té době vznikl nápad, že bychom zpracovali tento seriál o tankistech. Ve své době jsme ho všichni viděli a také milovali. Byl pro nás akční záležitostí. Všichni jsme si hráli na tankisty na různých prolézačkách, ve sklepích a mezi popelnicemi.
Později z různých důvodů myšlenka na tankisty zapadla a pak najednou – v jiném čase, jiném divadle a jiném tisíciletí – vyplula před Janou Pithartovou, dramaturgyní Divadla loutek. Ta, ač žena nevoják a netankista, zazářila. Řekla, že se jí náš nápad líbí. Marek Pivovar napsal hru, já k ní doplnil další textovou vrstvu písňových textů a několik slovních asociačních vsuvek. Třetí vrstvu přidávají herci svojí improvizací a smyslem pro humor. Takže vznikl takový třífázový proud, trojsložkové lepidlo. Dej bůh, aby drželo pohromadě.
Nakolik je představení shodné s oním pro naši generaci skoro padesátníků nezapomenutelným seriálem?
Ta věc se jmenuje Šaryk vzpomíná, nejmenuje se Čtyři z tanku a pes. Jde o variaci na původní látku, určitě není divadelní inscenací seriálu. Objevují se tam čtyři hlavní postavy, což jsou tankisté Janek, Gustík, Grigorij a Tomek a jejich pes Šaryk. V naší hře vystupují i postavy, které v seriálu nebyly. Jsou jimi Stalin, Hitler, Brežněv, Jaruzelski a další. Tankisté zažívají různé příhody na své cestě do Berlína a Marek Pivovar domýšlí, jaké by byly jejich osudy po válce, jak by se jim Stalin odměnil a jak by asi dopadli.
Pro koho je vlastně představení určeno? Nakolik se po divákovi vyžaduje znalost historie?
Je pravdou, že jistou orientaci v dějinách 2. světové války představení vyžaduje. Lidé by měli minimálně vědět, kdo to byli Stalin a Hitler, jak válka probíhala a jaké jsou třeba polsko – ruské relace. Že jde o sousedství velmi bolestné, složité a někdy i hodně kruté. Řekl bych, že představení je vhodné minimálně pro žáky druhého stupně základních škol nebo spíše pro středoškoláky a samozřejmě dospělé. Rozhodně to není představení pro děti. Ne snad, že by jim mělo hodně vadit, ale úplně orientovat se v něm asi nemohou.
Zajímal jste se blíže o osudy seriálu? Jestli se nemýlím, je jedním z mála seriálů vysílaných u nás v době normalizace, který nebyl žádnou českou televizí v posledních letech reprízován?
Vyšlo DVD se seriálem, ale v televizích opravdu reprízován nebyl. Myslím, že je to škoda. Byl to seriál poměrně málo zatížený ideologií, akční a vlastně i vtipný. Všichni si pamatujeme, že Gustík byl velký vtipálek. Vždycky se mu přihodily věci, které různě komentoval. Kromě toho v seriálu hráli skvělí herci a byla to skutečně akční podívaná. Samozřejmě, s historií se tam různým způsobem manipulovalo, ale a priori ideologický seriál to nebyl. A měl také určitý lidský rozměr oproti například různým českým válečným velkofilmům z té doby, jakými byli Sokolovo nebo Osvobození Prahy.
Sledujete diskuze, které se v souvislosti s uváděním normalizačních seriálů občas zaplaví média? Je to vůbec normální skoro čtvrt století po revoluci řešit, zda divákům pustit či nepustit všechny ty ženy za pultem?
Jde o debaty, které odvádějí pozornost od mnohem podstatnějších věcí. Tou je například fakt, že zde stále existuje komunistická strana. A s tímto názvem jsou její zástupci i v parlamentu. Pak těžko někomu vyčítat, že pouští normalizační seriály. Jestli jsme nedokázali postavit komunistickou stranu mimo zákon, pak mi přijde trochu absurdní řešit otázku seriálů v televizi. A také je legrační řešit, kdo v tom kterém seriálu hrál. Jako kdyby naše dějiny nejvíce ovlivňovali herci, režiséři a scénáristi. Nikdo se neptá, jak se daří všem těm tajemníkům, kteří to tady celé vedli. Když nechci slyšet Helenu Vondráčkovou nebo vidět Ženu za pultem, tak si prostě televizi nepustím. Ale když někdo v 70. letech nařídil asanaci celých čtvrtí, výstavbu panelových sídlišť a obrovských budov KSČ nebo situoval pražskou magistrálu přes Václavské náměstí, to si do skříně nedám ani to nevypnu. Na jiný kanál taky nepřeladím. Architektura ovlivňuje náš život daleko víc. Tu neobejdeme. V tom žijeme, a pokud někdo město uspořádá špatně, jsme s jeho rozhodnutím denně konfrontováni.
Vraťme se k polským tankistům. Seriál vznikal vlastně poblíž Vašeho rodiště. Jak vypadalo česko polské pohraničí Vašich dětských let?
Vyrůstal jsem především v Třinci a v Bystřici. Na rozdíl od proklamované spolupráce v „táboře míru“ vypadala realita tak, že normální člověk se vůbec nemohl do sousedního Polska dostat. I když jsem vyrůstal v pohraničí, na náměstí v polském Těšíně jsem byl až v roce 1990. Věděl jsem sice již dříve, že tam stojí piastovská věž, románská rotunda a další zajímavosti, ale nikdy jsem se k nim nemohl dostat.
Když člověk vystoupal v Těšínských Beskydech na horu Čantoryji, byla tam ostře hlídaná hranice, projížděli tudy pohraničníci v gazicích a v rukou měli samopaly. A to jen proto, aby si nedej bože polský turista nedal pivo v české chatě nebo naopak. Děly se tak trapné věci, že Poláci si na Čantoryji lehli do trávy, hodili nám peníze, my jsme jim šli pro pivo, nenápadně ho do trávy odložili a oni si ho vzali. To samé – jenom naopak – se dělo na nedaleké hoře Velký Stožek. Když výměnu spatřili vojáci, byl z toho řev a průšvihy.
Teď si moc užívám. Kdyby Evropská unie kromě otevření hranic nepřinesla nic jiného – jakože toho navzdory všem byrokratickým blbostem přinesla celkem dost – pak je pořád geniální. Člověk se může procházet Těšínem jak chce, dát si třeba v Česku pivo nebo v Polsku kafe…to je nádhera.
Kde se v malém Radovanu Lipusovi zrodilo rozhodnutí věnovat se divadelní režii? Byl jste už jako kluk návštěvníkem českotěšínského divadla?
Já tam měl jako dítě dokonce předplatné. Ale hlavně jsem navštěvoval dramaťák na třinecké ZUŠ u Marcely Kovaříkové, která je v tom kraji zásadní osobou. Jejíma rukama prošli mnozí lidé, kteří později působili nejenom v ostravských divadlech. Jako třeba Gábina Mikulková, Mirka Gregorijevová nebo Ivana Vojtylová. Marcela Kovaříková byla v tomto směru iniciační osobou. Samozřejmě, divadlo jsme měli už na gymnáziu.
Myslíte gymnázium v Českém Těšíně?
Ne, v Třinci. To je nejvýchodnější české gymnázium na světě. I když moje zájmy byly v té době širší. Chtěl jsem dělat architekturu, bavila mne historie, provázel jsem na hradech a zámcích, velmi mne zajímalo psaní. Nakonec v režii se všechno spojilo. Jde totiž trochu o archeologii, trochu o literaturu a trochu i o architekturu. Režií se také jako v architektuře něco staví a klene.
Vzpomínáte si na svoji první zásadnější režii po škole?
Zásadnější… Tím byl určitě odchod do Ostravy. Protože první mojí velká samostatná režie na velkém jevišti byla v Ostravě v Divadle Jiřího Myrona. Bylo to představení Hra lásky od francouzského dramatika Pierre de Marivaux. Vlastně rokoková komedie, kterou jsme přenesli do bezčasí. Pro mne šlo o zásadní setkání s Ostravou, divadlem i lidmi. Já měl v té době už v Praze zařízené trvalé bydliště, měl jsem angažmá v Činoherním klubu. Ovšem setkání s Ostravou a jejím divadlem rozhodlo. Přestěhoval jsem se do Ostravy a prožil zde nádherných osmnáct let. Narodily se mi zde tři děti, narodila se Šumná města i spousta inscenací, vznikla spousta důležitých přátelství. Jestli Ostravě nevděčím opravdu za všechno, tak určitě za mnohé.
Zanecháváte po svém odchodu do Prahy v Ostravě více než zřetelnou stopu. Představení Z deniku Ostravaka v Divadle loutek je téměř permanentně vyprodáno už několik let, stejný osud nejspíš potká i čerstvého vzpomínajícího Šaryka. To asi musí člověka těšit, když je o jeho práci v Ostravě takový zájem…
Je to samozřejmě radost. Na začátku jde vždycky ale o velkou neznámou. Divadlo se nedá spočítat, nevíte, jak se povede a co vlastně bude lidi zajímat. Když jsme před nějakými dvaceti lety dělali Průběžnou o/s/travu krve, mělo původně jít o představení pro kamarády a známé. Jenže se hrálo deset let. Když jsme dělali Romanci pro křídlovku, říkali jsme si, že to bude na „volnou kasu“. Kolik lidí tak může v Ostravě zajímat Hrubín? Křídlovka se nakonec hrála šest let a měla 120 repríz. Což je neuvěřitelné číslo na křehký příběh lásky v drsné Ostravě. Podobně vznikalo představení Těšínské nebe. Jako taková libůstka pro příbuzné. Odhadovali jsme, že představení zahrajeme tak šestkrát na polské straně a šestkrát na české. A že už dvacet repríz bude krásných. Nebe se nakonec hrálo asi šest let včetně Prahy, Bratislavy i Varšavy. Mělo neuvěřitelný ohlas. Totéž se děje s Ostravakem. Už máme zhruba 200 repríz. Přesto, že jsem z Ostravy před pěti lety odešel, díky Ostravakovi tady vlastně pořád jsem. Jde o velikou radost a dar, věci, které nelze naplánovat.
Ostravak je hodně zvláštním specifikem. Najednou se objevil, svého času v prodejích svých knih překonával i Viewegha, a pak zase zmizel. Také dodnes nevíte, kdo to vlastně je?
Nevím a moc si toho vážím. Spousta lidí se mne ptalo, zda to nejsem náhodou já, Petr Hruška nebo Nohavica…Což je sice zábavné, ale není to tak, alespoň pokud jde o mne. Pro mne je daleko cennější jedno velké tajemství než jedna všední informace. Protože informací je hodně a tajemství ubývá. Vážím si také toho, jak Ostravak dokázal ustát celou tu mediální smršť. Přitom spolu nepravidelně komunikujeme emailem. Na dálku udělal úpravu muzikálu Do naha! , do našeho představení Ostravak napsal velmi rychle text písně. Byl i na nějakém z představení, napsal, že se mu to moc líbilo.
Je výborné, že člověk, který má tak obrovský čtenářský ohlas, takovou spoustu vtipných textů a také komerční úspěch s tím spojený, dokáže zůstat v anonymitě a v pozadí. To je věc, která mi imponuje. Podobné souvislosti jsou tady už u Bezruče. Literatura byla vždy součástí hry s pseudonymy a neznámými identitami. Je fajn, že tradice trvá.
O architektuře už tady byla řeč. Jak si nyní stojí Vaše Šumná města a další pořady o architektuře?
Cyklus Šumná města jsme uzavřeli na čísle 66. I když by jich klidně mohlo být 77 nebo třeba 111. Rozhodně jsme ještě nezmapovali všechna města u nás. Na druhou stranu, myslím si, že všechna podstatná místa v České republice v cyklu máme. Kromě Prahy, kterou jsme ovšem záměrně vynechali.
Řekli jsme si, že vše ukončíme v nejlepším. A že život je krátký, a tak ještě zkusíme splatit dluh našim architektům a stavitelům ve světě a připomenout jejich dílo. O těch se totiž u nás nic neví, jsou mimo veškerý zájem.
Zrodil se projekt, který se jmenuje Šumné stopy a ten se věnuje osudům a dílu českých architektů v zahraničí. Od roku 2010 vzniklo asi 30 dílů. Natáčelo se v Japonsku, Bosně a Hercegovině, ve Slovinsku, v Bulharsku i Izraeli. Chystáme natáčení v Chorvatsku a Argentině. Nejde o žádné drobné stavbičky. Čeští architekti navrhovali ve světě národní galerie, divadla, muzea, budovy ministerstev, kostely i významné rezidence.
Jména těch architektů tady znají asi jenom skutečně fundovaní odborníci…
Ani to pomalu ne. Tito architekti u nás jakoby neexistují. Ani v odborné literatuře. Prostě do dějin české architektury nejsou zahrnuti. Přijde mi to absurdní. Kdybychom tato měřítka aplikovali na jiné druhy umění, museli bychom vyloučit věci, které psal Komenský po odchodu do exilu, z české literatury vyškrtnout jména jako Škvorecký, Kundera nebo Tigrid. Zapomenout na Miloše Formana, skončit u jeho filmu Hoří, má panenko. Vyškrtnout skladatele Bohuslava Martinů a další…
V případě architektury tím, že stavby stojí v cizině, jako by neexistovaly. Přitom v místech těch staveb místní dobře vědí, že architekty byly Češi, v cizích encyklopediích jsou pojmenováni, mají své ulice, náměstí i pamětní desky. Vycházejí dokonce na známkách a tady po nich neštěkne pes. Šumné stopy beru jako splátku dluhu, kterou k těmto architektům naše společnost má.
Byl pro Vás odchod z Ostravy do Prahy před pěti lety hodně velkým dilematem?
Nebylo to snadné. A v žádném případě nešlo o odchod za lepším. Byl jsem v Ostravě osmnáct let a přišla na mne intenzivní potřeba změny. Mně bylo v Ostravě až moc dobře, všechno bylo známé a na svých místech. Potřeboval jsem se vším zatřást a ještě to všechno zpřevracet. A začít znova. Různí lidé řeší obdobné pocity různými způsoby – mění manželky nebo profese – já to udělal tímto způsobem. Možná, že jsem se také potřeboval podívat na Ostravu trochu zdálky a z odstupu.
A co jste po pěti letech odstupu a pohledu zdálky uviděl?
Ukázalo se, že vztahy, které jsem považoval za cenné a podstatné, opravdu cenné a podstatné jsou. Fungují i navzdory 350 kilometrům. Profesně jsem se s Ostravou ale nerozloučil vlastně nikdy. Byl jsem zapojen do snah o získání titulu Evropské hlavní město kultury 2015, při kterém vznikl projekt Ostravské příchody. Jsem rád, že jsme ho dotáhli alespoň do knižní podoby, fungoval i jako rozhlasový pořad. Do loňského roku jsem učil na Ostravské univerzitě, kde jsem i členem rady Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jsem také členem umělecké rady Národního divadla moravskoslezského.
A neměli bychom při tom výčtu zapomenout ani na Vaše členství v Okrašlovacím spolku, který letos vznikl v okruhu Antikvariátu a galerie Fiducia.
Tuto aktivitu považuji za cennou z mnoha důvodů. Jednak navazuje na tradici prvorepublikových okrašlovacích spolků, která byla velice silná v mnoha městech. A také Ostrava je městem, které potřebuje okrašlovat více než leckterá jiná města.
Možná by potřebovala celý jeden tisíc okrašlovacích spolků…
Možná takový kobercový nálet okrašlovacích spolků by tady byl docela dobrý. Takové výsadkové komando, spuštěné nad každou ostravskou čtvrtí. Mně se myšlenka okrašlovacího spolku moc líbí. Okrašlování přitom není žádné pentlení, zdobení kudrlinkami. Okrašlování má být sérií velmi konkrétních akcí. Když se vrátíme k první republice, tuto činnost nazýval Tomáš. G. Masaryk drobnou každodenní prací. Tomuto městu pravidelné okrašlování jenom prospěje.