Roman Polách | Fenomén skupiny Harakiri Czurakami a literární festival Inverze – archiv bulletinu 2/2019

Jestliže bychom chtěli psát o  generačních obměnách a  proměnách ostravské „mladé“ literatury, byla by to poměrně inspirativní sonda do živého kulturně-společenského procesu po roce 1989 a  dobových specifik těchto časů. Pravděpodobně bychom se soustředili především na polovinu devadesátých let a na aktivity, které organizovalo množství literátů, výtvarníků, fotografů (a dalších) kolem časopisů Modrý květ, Landek, Obrácená strana měsíce, Pagát, Protimluv či mnohem později na krátký čas redakční okruh časopisu Nové břehy. Pravděpodobně bychom také museli zmínit aktivity takzvané Bezejmenné skupiny kolem středoškolského pedagoga a  básníka Lukáše Bárty. U  prvně zmíněných časopisů devadesátých let bylo ovšem redakční jádro (a okruh spolupracovníků) složeno z lidí – sportovní terminologií řečeno – ve zralém tvůrčím věku kolem třiceti let. O mladé literatuře v  pravém smyslu (a  nikoli o  úzkém kroužku přátel) by se dalo spíše mluvit ve spojitosti se studentskými časopisy Pagát a  Nové břehy, které se také snažily pořádat autorské večery talentovaných mladých regionálních tvůrců, ovšem stejně tak autorů již celorepublikově známých. V  roce 2017 vznikla v  Ostravě skupina Harakiri Czurakami, jejíž jádro tvoří Jan Dvořák (*1993), Vasilios Chaleplis (*1993), Marek Slonina (*1991) a  Adam Tomáš (*1991). Geneze názvu skupiny je dle členů následující: „A tak se zrodil nápad vytvořit ducha očišťující rituál, který po přidání nezdravého množství sebedestruktivního humoru, popkulturního šovinismu a japonských tradic získal lehce lascivní název: snoubí se v  něm rituál brutální sebevraždy se symbolickou penetrací vlastního ega.“ Skupina se ponejprve představila manifestem Harakiri Czurakami k  proponovaným večerům, v  němž se tato skupina hlásí nejenom k  tradici ostravské literatury (v  manifestu jsou jmenovitě zmíněni Petr Bezruč, Vilém Závada, Petr Motýl, Petr Hruška, Jan Balabán aj.) či reflektuje změny vnímání ostravského genia loci, ale chce mimo jiné (právě vzhledem k historii „proměn“ Ostravy z takzvaného černého města na město, jež by již nemělo být vnímáno pouze prizmatem hornické a hutnické minulosti) iniciovat autentické vnímání Ostravy a literatury v rámci svého generačního pohledu. Pozoruhodné je dvojí gesto manifestu – jednak především potřeba představit se právě formou manifestu (dnes již takřka neviděná), byť poznamenaného frázemi v minulosti již mnohokrát na konto Ostravy poznamenanými (rázovitost kraje, intence nevidět Ostravu jako černé město etc.); jednak pak zásadním závěrem manifestu: „Pojďme dát mladým lidem možnost vyjádřit se a  seberealizovat se. Pojďme touto naší společnou iniciativou zažehnout požár, který bude stejně okázalý a  nadějný jako jiskry, ze kterých vzešel.“ Můžeme zde tedy pozorovat autentickou touhu po generačním vyjádření podpořenou (s  nadsázkou) patetizující vůlí (to můžeme také sledovat v  onom popisu vzniku názvu), což bude ovšem nadále pro tuto skupinu příznačné. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2019/09/KROS25_online.pdf