Roman Polách | K labyrintu světa Jana Balabána – k nedožitým šedesátinám autora – archiv bulletinu 1/2021

Proč je celé dílo ostravského spisovatele Jana Balabána tak sugestivní? Proč často našim přátelům doporučujeme právě Balabánovy knihy, aby se jejich prostřednictvím seznámili s Ostravou? Zcela jistě to bude z celkového zážitku z četby – poměrně těžko bychom totiž v dějinách české literatury hledali díla podobně ryzího existencialismu a zároveň díla tak živá, jako je to Balabánovo. Osobně se má četba tohoto autora dostává vždy do těsné blízkosti Jana Čepa, a to jak k jeho tvorbě románové, tak především do duchovního světa Čepových povídek ze souboru Dvojí domov. Tvůrčím prostorem tohoto básníka smrti, jak o Čepovi psal F. X. Šalda, byla ovšem vesnice, která je Balabánově Ostravě nekonečně vzdálena, ale zároveň jedním dechem musíme podotknout, že lze onen „čistý“ prostor cítit v pasážích věnovaných Balabánově dětství a zážitkům z rodové Vysočiny, případně v reflexi pohlcování vesnice městem. Už z těchto několika málo vět můžeme pozorovat, že za literárním dílem nestojí „pouze“ jeho myšlenkový svět, ale že máme číst literární dílo prostřednictvím všech jeho částí, a tedy také prostřednictvím zobrazení prostoru, v němž se dílo odehrává. Existuje například přístup Tartusské školy, která vidí město vlastně jako živoucí postavu díla: jako postavu, která již svým „charakterem“ dynamicky vstupuje do děje jako jeden z podstatných aktérů knihy. Popis prostoru a popis města, v němž bytují autorovy postavy, je tedy pro čtenáře nesmírně důležitý, protože prostřednictvím reflexe a vcítění se do tohoto prostoru přistupujeme na autorův fikční svět a dostáváme tím také jisté interpretační klíče k nejrůznějším významům díla. Kdo četl jakoukoli knihu Jana Balabána, ten už jaksi ví, že jeho postavy nejsou figurínami z výkladních oken. Jsou to postavy mnohdy temné, plné vnitřních běsů a zároveň přeplněné nikdy nekončící, mnohdy marnou, nadějí. Čtenář znalý Balabánova díla také již zná jeho duchovní svět evangelické prostoty a v návaznosti na toto myšlenkové východisko také velmi prostý, takřka kazatelský sloh, jenž je často v napětí s expresivní antitetičností osudů postav a jejich (vnitřních) promluv. Jenže jaký je prostor tohoto světa, jakou postavou či jakým prostředkem ve vyprávění je Ostrava? Ostrava byla zpočátku pro Balabána místem vyhnanství, neboť se pro jeho rodinu tento prostor takto významově utvářel odchodem z Vysočiny v podobě umístěnky pro jeho otce do Ostravy v polovině šedesátých let. Prostor industriální a neustále se rozpínající Ostravy je pak tematizován oproti vesnickému a horskému prostředí Vysočiny jako velmi důmyslná past: „Vzdálená Vysočina a ztracené vesnice, to byly nedosažitelné horizonty lidí nalepených jako mouchy na mucholapce jménem Ostrava.“ Jenže Ostravu vidí jedna z postav Božího lana také v Kanadě: „Zvednu oči a vidím hromady strusky na břehu jezera Ontaria. Železárny v Hamiltonu jsou tak podobné těm ostravským.“ Následně jsou dokonce srovnáváni lidé žijící okolo těchto hrozivých železných mechanismů s lidmi, kteří kolem podobných mechanismů žijí tady. Čteme o konkrétních, navzájem vzdálených místech, které od sebe dělí půlka Evropy a obrovský oceán, a přece jsme vlastně stále na tom samém místě – v Ostravě. Proč tomu tak je? … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS32-online-verze.pdf