Rostislav Švácha | Olomouc – město mrakodrapů? – archiv bulletinu 1/2014

Olomouc patří k nejkrásnějším městům v České republice. Zasloužilo se o to její historické jádro s jedinečnými památkami a stejně jedinečnou siluetou, kterou kromě starých věží akcentují tři kupole barokního kostela sv. Michala. Architektuře moderní se však v Olomouci nikdy příliš nedařilo. Starý povzdech kritika J. B. Svrčka z roku 1933, že „z větších moravských měst je Olomouc zvláštním případem, kde přes řadu pokusů (…) nepodařilo se novodobé architektuře vůbec zakotviti“, nevyznívá ani dnes jako nadsázka. Po roce 1989 se, pravda, chvíli zdálo, že se stav věcí změní k lepšímu, a to hlavně zásluhou dlouhodobého ředitele Muzea umění Pavla Zatloukala. Díky politickému vlivu, který si po sametové revoluci dokázal získat, prosadil Pavel Zatloukal vypsání architektonické soutěže na úpravu Horního náměstí. Z titulu ředitele dal přestavět muzejní budovu v Denisově ulici a areál dnešního Arcidiecézního muzea u olomoucké katedrály. Ktěmto počinům celostátního významu, vždy obohacujícím historické jádro o novou kvalitu, se během doby připojilo několik dalších, o jaké se zasloužili jiní patroni či investoři: kancelářská budova Povodí Moravy, Vila na sile, centrum ekologické výchovy Sluňákov, pavilon počítačové tomografie ve Fakultní nemocnici, vzorkovna Dřevo Trustu, nová budova přírodovědecké fakulty. U této poslední stavby, jediného opravdu důležitého stavebnického výkonu olomoucké univerzity za poslední čtvrtstoletí, se nicméně zdá být příznačné, že se proti němu vzedmula vlna odporu olomoucké veřejnosti. A její neméně ostré útoky zamířily na poslední velký a bohužel zatím neuskutečněný záměr Zatloukalův, návrh muzejní budovy středoevropského centra umění SEFO pro velkou proluku v Denisově ulici. S popularizací moderní architektury to u nás není beznadějné. Každý rok o ní vycházejí desítky knih, má rubriky ve velkých denících a týdenících, točí se o ní televizní seriály. Propagují ji také občanská sdružení, například pražský Kruh, ostravský Okrašlovací spolek nebo sdružení Za krásnou Olomouc s jeho Cenou Rudolfa Eitelbergera. Vmasovém měřítku však olomouckou veřejnost takové iniciativy dosud příliš neovlivnily. Má vkus buď vůbec nijaký anebo špatný. A má-li vkus špatný, nelze se divit, že odpor, jakým zahrnula dobrou a kvalitní budovu přírodovědecké fakulty a odvážný, ale ke starým principům utváření historického centra velice vnímavý projekt SEFO, tato veřejnost neprojevuje vůči stavbám, které jsou špatné neoddiskutovatelně. Nechci tu probírat bolestný případ takzvaného Ušatého domu, jehož autor je mi osobně sympatický a jistě už poznal, jakých poklesků se v jeho architektuře dopustil. Naivní touha devadesátých let 20. století postavit v krajském městě jakýsi Tančící dům číslo 2 si tady vybrala svou daň. … více informací na KROS 01 2013 web.indd (krasnaostrava.cz)