Rostislav Švácha | Ošklivé a komunistické – archiv bulletinu 2/2016

Památková péče má podle mého soudu chránit všechny významné stavby, jaké na území státu, regionu nebo obce vznikly v jednotlivých etapách architektonických dějin. Po vzniku státní památkové péče v polovině 19. století tak u nás dostávaly statut památky důležité stavby románské, gotické, renesanční, barokní i novější a toto rozšiřování zájmu památkářství o etapy stále mladší vedlo v šedesátých letech 20. století k tomu, že se tehdy začaly chránit také stavby meziválečného funkcionalismu, staré tehdy sotva třicet let. Komunistický režim mohl v některých funkcionalistických stavbách, například ve vile Tugendhat, vidět památky na nepřátelskou buržoazii, a jejich ochranu proto nemusel považovat za nutnou. Způsob obrany před takovým ideologickým hodnocením architektonických výkonů se ve sborníku Ochrana památek moderní architektury z roku 1970 pokusili zformulovat Václav Richter a Zdeněk Kudělka. Pro posuzování památky nejsou podle těchto brněnských historiků umění rozhodující historické okolnosti, v nichž se památka zrodila, nýbrž výhradně jen její umělecká hodnota. Richter i Kudělka tak vzdorovali nejen nebezpečí ideologického ikonoklasmu, nýbrž i přehnanému důrazu na stáří památky jakožto hlavní podmínce její ochrany. Strategie, jakou oba vytyčili, se ukázala jako úspěšná. Do roku 1989 se podařilo prohlásit za památku několik desítek funkcionalistických budov a po Sametové revoluci se počet těchto relativně mladých, a přece chráněných staveb ještě zvýšil. Před pětadvaceti lety jsem se domníval, že systematická památková ochrana se začne vztahovat i na architekturu z poválečné doby. Pokud byl komunistický stát schopen udělovat statut památek „buržoazním“ stavbám starým třicet let, pak by přece stát demokratický, od něhož jsme všichni očekávali vyšší míru kulturnosti, měl analogicky začít chránit hodnotnou a stejně starou architekturu z doby komunismu. … více informací na kros13_2-2016.pdf (krasnaostrava.cz)