Rozhovor Jana Krále s uměleckým manažerem Galerie města Ostravy Markem Pokorným. Zdroj: OIS, únor 2014

Marek Pokorný. O novém Bezruči, ponorce Kursk i obrovských ruských objektech

Druhý měsíc je Marek Pokorný ředitelem Galerie města Ostravy. Hovořili jsme spolu o tom, co bude nového uvnitř Gongu, co v Trojhalí, a také o tom, co znamená název Plato, pod kterým nyní galerie nově vystupuje.

Pane Pokorný, ve funkci jste už třetím měsícem, v Gongu jste otevřel v pořadí druhou výstavu v nové galerii, nazvanou Intimní interakce. Je podle Vás možný už alespoň pokus o rekapitulaci tohoto počátku?
Rekapitulace po dvou měsících, to asi zní poněkud komicky. Do jisté míry se pořád rozhlížím, snažím se naplnit koncept, který jsem si předsevzal, a samozřejmě ho koriguji podle technických a jiných podmínek, které člověk pozná až v reálu.
Na druhou stranu, pokud mohu hovořit o svém nástupním období, pak moje představa o tom, že projekt galerie je perspektivní, že má nějakou energii a že město něco takového chce a potřebuje, je zjevný. Mám pocit, že se teď docela rychle rozhodujeme, a že je teď v podstatě všechno na mně. Což je peklo, když to takhle člověk najednou všechno zjistí.
Vzniká platforma pro současné umění, což je pro mne nejdůležitější. Pocity jsou tedy pozitivní a příjemné, nevidím žádný organizační ani technický problém, který by byl nepřekonatelný.

Vstupoval jste do rozjitřeného období, kdy část kulturní veřejnosti proti způsobu vniku městské galerie spolu se společností Vítkovice razantně protestovala. Jak vnímáte situaci nyní? Myslíte si, že hrany se alespoň trochu otupily?
Myslím, že všechno chce trochu čas. Zcela rozumím určité frustraci, která tady vznikla. Umělci, kritici, intelektuálové chtěli mít v Ostravě dlouhodobě instituci, která by byla bytostně spojena se současným uměním, a dlouhodobě se jim nedařilo najít partnera ve vedení města. Z jakých důvodů, to nedokážu zhodnotit. A ani se do hodnocení pouštět nechci.
Chápu, že když se město rozhodne ve spolupráci s velmi silným hráčem v městském prostoru takovou instituci ustavit jiným způsobem, než si umělecká komunita představovala, pak to logicky vede k nějaké frustraci. Nikdy bych ale do tohoto projektu nešel, kdybych nevěřil, že i v této situaci je možné fungovat normálně. Není to úplně příjemná situace, myslím, že ještě úplně neodezněla, na druhou stranu nevidím nejmenší důvod, proč bych se měl dívat zpět. S místní uměleckou a intelektuální scénou máme stejný jazyk, řešíme podobné problémy společenské odpovědnosti umění, tak se dívám spíš dopředu. Na druhé straně mám nějakou zkušenost s veřejnou správou, takže do jisté míry vím, jak funguje reprezentace města a jak rozhoduje.

Myslím, že to od Vás byla celkem odvaha. Přijít s úkolem vybudovat galerii do takového okamžiku, do pro Vás neznámého města, k neznámým lidem…
Se mnou je to těžké. Zajímají mne situace, ze kterých něco vyvstane, a možná je mojí chybou, že nelpím na nějakých jednoznačných kariérních trajektoriích. Už z Prahy jsem šel pracovat do Brna, byla to pro mne velmi důležitá etapa. A Pražák v Brně, to je snad ještě horší výchozí pozice než Pražák v Ostravě.
Ať už spolupracuji s kýmkoli, nepřicházím s tím, že začnu vykládat, jak se to má dělat. Spíš mě zajímá, co se dá v tom místě udělat, čím je zajímavé a co mi dá nového.
Snad je to trochu egoistické, protože mne zajímá orientovat se v nějaké situaci a zkusit v ní něco udělat v napojení na místní pravidla hry – a tak se samozřejmě hodně naučit.
Odvaha to svým způsobem je, ale baví mě to. Největším z problémů České republiky je mobilita, takže já její nedostatek napravuji…
Nestává se asi příliš často, aby město takové velikosti, jakým je Ostrava, zakládalo svoji galerii. Ptám se Vás jako odborníka, že jde asi o mimořádnou věc…
V České republice jde určitě o mimořádnou věc. Že by se nějaké město rozhodlo vytvořit na zelené louce instituci, která by měla z vůle města od začátku začít pracovat se současným uměním, tak takovou šanci nepamatuji.
Naopak se spíše setkáváme s tím, že města podobné aktivity vnímají negativně, respektive nerozumí jejich přínosu. A existující galerie jsou pro ně spíš přítěž, něco, co moc nechtějí. V tom je v Ostravě situace zcela jiná což mě přijde nesmírně zajímavé. Jen doufám, že to vydrží. Pro Ostravu je navíc podpora měkkých projektů jedinou cestou do budoucnosti. Aglomerace s milionem obyvatel, to je velká síla. A je tady navíc silná tradice v prezentaci současného umění. Ať jde o oblast výtvarného umění za první republiky či řada výrazných osobností spojených dnes s tímhle městem. A hudba, kdy Ostravu navštěvoval Igor Stravinský a nyní díky Petru Kotíkovi celá řada světových skladatelů soudobé hudby.
Bylo logické doplnit institucionální strukturu vedle krajské galerie jako sbírkotvorné instituce o nějakou živější platformu, která se stará o současné umění. Jedná se ale o naprosto standardní krok, který vypadá zvláštně jenom v kontextu České republiky. Ostrava se z mého pohledu chová zkrátka normálně, evropsky. Je tu spousta vzorů v Německu, Rakousku i ve Francii. Města podobného typu mají pro oblast výtvarného umění různě zaměřených institucí, které se doplňují.

Intimní interakce. Takový je název současné výstavy v Gongu, druhé v pořadí v projektu městské galerie. Jak byste ji charakterizoval?
Když se dával dohromady výstavní program na rok 2014, akceptoval jsem tři projekty kolegy kurátora Ladislava Kesnera. Tento je v pořadí druhý. Ladislav Kesner není specialistou na současné umění, ale má své odborné klíčové témata, takže výstava je výsledkem jeho zájmu o zobrazování psychických stavů, emocionálních interakcí mezi lidskými bytostmi. Myslím, že výstava je pěkná, má jasné srozumitelné téma… Možná bude z hlediska srozumitelnosti hůř…

Na jednom z videí na výstavě se jeden z umělců líbá přes sklo s náhodně kolemjdoucími. Dáte mi za pravdu, že takový experiment by se v Ostravě tvořil jen velmi těžko? Že by se umělec vystavoval až nebezpečí inzultace?
To video je točené ve speciální situaci, ve slavném londýnském muzeu umění Tate Modern. Takže nejde o běžné kolemjdoucí a situace už je vlastně předem připravená tím, že návštěvníci jsou v instituci, kde je umění všudypřítomné. Mě tenhle videozázmam, fascinuje. Jsou na něm patrné všechny jemné nerozhodnosti, pohnutí, rozhodování, které k takové velmi intimní interakci ve veřejném prostoru vedou. Je to úžasné. Autor a protagonista akce Jiří Kovanda je velká osobnost, člověk, který si nikdy na nic nehrál a nehraje. I proto je umělec stejně rozpačitý a znejistělý touto situací jako všichni ostatní. Musí se překonávat, aby dodal impuls okolnímu prostředí. Což je na tomto umění to podstatné.

Co předvede Městská galerie Ostrava dál?
Program jsem rozdělil na dva prostory, které máme v Multifunkční aule Gong. Jedním je samotná galerie a druhým dvorana – velmi specifický, architektonicky dominantní prostor. V každém prostoru bude samostatný projekt. Výstav zahájíme během letošního roku dohromady osm. Výstava Intimní interakce ještě bude doplněna o Jana Šerýcha, s jeho drobnými, velmi sofistikovanými videoinstalacemi. Pak přijde opravdu velká výstava Vladimíra Houdka, laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2012. Vladimír Houdek má dnes velmi dobrou rezonanci zejména v Německu. Překročil velmi rychle prostor České republiky, myslím, že má docela šanci se uchytit v širším evropském kontextu. V Gongu bude jeho první opravdu velká výstava.
Potom domlouváme projekt s Michalem Kalhousem, což je fotograf, který učí na Fakultě umění Ostravské univerzity. On se už vlastně velmi dlouho pohybuje na české umělecké scéně, ale tak trochu na okraji. Já ho považuji za velmi důsledného umělce. Vedle Markéty Othové, Jasanského s Polákem a Štěpánky Šimlové je jednou z klíčových osobností, které nově definovaly médium fotografie v posledních pětadvaceti letech. Poněkud nespravedlivě se na něj zapomíná.
V plánu je také skupinová výstava, kterou chystáme se Zbyňkem Baladránem, což je konceptuální umělec, kurátor, autor mnoha výstav. Projekt bude věnován Petru Bezručovi, novému čtení Bezruče prostřednictvím současného výtvarného umění. Chceme tak výtvarné umění spojit s texty, které jsou ať už právem či neprávem připisovány Bezručovi. Autorství rozhodně rozhodnout nechceme.
Paralelně budou pokračovat výstavy ve dvoraně. Po Janu Šerýchovi půjde o finského tvůrce Marcuse Coppera. Ve své instalaci tematizuje tragédii atomové ponorky Kursk. Téma se do tohoto kovového prostředí moc hodí. Jsem zvědav, jak to bude ve dvoraně celé fungovat, jde o hodně impulsivní dílo. Po něm bude následovat Denisa Nová. Chtěl jsem, aby vždy jedna výstava v roce byla jakoby odjinud. Denisa Nová je návrhářka, která o módě i o těle uvažuje podobně jako umělci. Na instalaci jejího díla se těším. Pokud se to povede, bude to velmi pěkné. A na konec roku chystáme Irinu Korinu, ruskou autorku působivých prostorových instalací, velkých objektů s velkou zkušeností ze scénografie.
Zjistil jsem, že současné ruské umění nebylo v České republice od devadesátých let nijak výrazněji přítomné. Přitom Ostrava má k němu určitou spřízněnost. Už jenom tím, že je tady pořád dlouhá Ruská ulice. Síla Iriny Koriny tady jednoduše patří, je to možná i nějaké memento pro celou republiku, že se vyhýbáme věcem, které jsou zajímavé a velmi cenné.
Příští rok bych chtěl podobně zapojit slovenské umělce a samozřejmě i někoho z Polska. Takže program bude zaměřen především na výrazné osobnosti, které mohou i v tomto prostředí zanechat stopu. Ono to není zase tak jednoduché. Zkusíme to tedy buď nějakým brutálním zásahem, nebo naopak zase nějakou jemností.

Součástí Galerie města Ostravy je ovšem i prostor Trojhalí, který se v současné době přestavuje. Už víte, co si s ním počnete?
Trojhalí, to je velmi komplikovaná situace. Jde vlastně o kryté náměstí, jakousi agoru. Nakonec zkratka nového názvu galerie Plato – platforma pro současné umění Ostrava vychází i trochu z úvah o tom, jak vlastně situaci pojmenovat. Agora – Platón – Plato – to všechno v názvu rezonuje. Trojhalí vnímám jako prostor, kde se může odehrávat prakticky cokoli, ovšem kromě klasické výstavy. Protože Trojhalí rozhodně není místem pro klasickou výstavu.
Takže se pokusíme do toho prostoru intervenovat jinak. Pro letošní rok připravujeme s novým rektorem Akademie výtvarných umění Tomášem Vaňkem zvukovou instalaci. Chtěl jsem, aby první rok byl nejsilnější zážitek z otevřeného prostoru, a zvuk to umožní. Jak se se situací v Trojhalí vyrovnávat, to bude pokaždé zajímavý problém. Rozhodně z něj nechci dělat galerii ani výstavní síň. To je nesmysl.

Nejsem si úplně jistý, jestli už novému název Plato v souvislosti s Galerii města Ostravy všichni uměnímilovní občané zcela pochopili. Máte nějaké jednoduché vysvětlení?
Celý rok se mluvilo o Galerii města Ostravy, ale tento oficiální název nic neříká o tom, k čemu je instituce dobrá. Náplní GMO je vybudování platformy pro současné umění – tedy Plato. Doufám, že Plato do roka převezme nad galerií vládu. Galerie města Ostravy je nejasný termín.
Autor rozhovoru: Jan Král

Kdo je Marek Pokorný
Narozen v roce 1963 v Humenném
V 90. letech vedl kulturní redakce v médiích /MF Dnes, Týden/
V letech 2002 – 2012 ředitelem Moravské galerie Brno
Od října 2013 ředitelem Galerie města Ostravy/ Plato – platforma (pro současné umění) Ostrava

Fotografie z Výstavy Intimní interakce, Multifunkční aula Gong 28. 1. – 27. 4. 2014

Zdroj: http://www.ostravainfo.cz/marek-pokorny.-o-novem-bezruci-ponorce-kursk-i-obrovskych-ruskych-objektech

 

pokorny