Téma ochrany soch vzniklých za komunismu není aktuální jen v našem regionu

Tento týden jsme přinesli informaci, že soše Směrník u havířovského nádraží hrozí demolice. Tématem ochrany a vůbec zmapování soch, které byly za komunismu v Čechách vytvořeny,  se dlouhodobě zabývá Pavel Karous. Jeho projekt Vetřelci a volavky se nyní dočkal knižní podoby. Přinášíme vám zajímavou recenzi této knihy, která se ale zabývá i obecněji právě tématem ochrany soch vytvořených v Čechách za komunismu. Recenze vyšla na serveru Artalk.cz 13. ledna 2014 a jejím autorem je Ladislav Zikmund  -Lender.

 

Umění šedé zóny,  Ladislav Zikmund-Lender – Umění šedé zóny. Artalk, 13.1.2014

„Bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný; musíme toto dědictví naopak přijmout,“ nabádal v prvním novoročním projevu v roce 1990 Václav Havel. Společně s nastupující generací vládnoucí garnitury narýsoval pověstnou tlustou čáru za uplynulými desetiletími, které bylo ale záhy zneužito jako nástroje nikoli k citlivému vypořádání se s minulostí, ale k zapomínání a často i k záměrnému vymazávání paměti.

Miloš Šimrda: interiér internátu ŠD Družba / Bratislava / 1980

Důkazem jsou mimo architektonická díla, kulisy dřívějšího „zkaženého mravního prostředí“, jež se přece jen vymazávají obtížněji, také stovky drobných uměleckých děl, která vznikala ve veřejném prostoru i v interiérech staveb díky tzv. čtyřprocentnímu zákonu. Tento zákon z roku 1965 nařizoval při realizaci veřejných zakázek uplatnit 1–4 % rozpočtu na realizaci umění. Nešlo o žádný totalitní ani socialistický výdobytek, tyto zákony platí v řadě západních států dodnes (Nizozemí, některé státy USA) a jeho obnovení bylo dokonce ve volebním programu jedné nekomunistické strany v letošních parlamentních volbách. Touto podporou tak získává práci velký počet umělců a předně je kultivován veřejný prostor. O uměleckých realizacích rozhodovaly soutěže, avšak často byl výběr motivován spíše politicky a realizace procházely přísnými ideologickými kritérii a komisemi. Tak se například stalo, že reliéf Ellen Jilemnické byl až po realizaci odstraněn, protože typy zobrazených žen příliš evokovaly americký buržoasní životní styl.

Toto umění dnes formálně patří městům a městským částem, ale ty o něj jeví pramalý zájem. Většinou o něj nepečují, často ho dokonce bez náhrady odstraňují pod hlavičkou různých revitalizačních projektů. Tak se v důsledku neznalosti, nevědomosti a ignorance často stane, že socha ze dne na den beze stopy zmizí a většinou se její demontované pozůstatky případným vzbouřeným aktivistům už ani nepodaří dohledat. Nikoho z politické reprezentace totiž nenapadne, že nenápadná mozaika, světelná instalace, tvarované pítko, organický kus kovu může být ceněné umělecké dílo. Souhrn mnohaletého výzkumu a dokumentace tohoto umění ve veřejném prostoru 60.–80. let nyní předkládá sochař Pavel Karous s kolektivem v knižní monografii a dvou doprovodných výstavách s titulem Vetřelci a volavky.

Kniha, po které už dlouho volali fanoušci Karousova stejnojmenného dokumentačního webového projektu, kde postupně shromažďoval a zpřístupňoval informace o sledovaných dílech a autorech, není koncipována ani chronologicky, ani geograficky. Na rozdíl od webového projektu, který je s několika přesahy zaměřen hlavně na Prahu, má obsáhnout celé Československo. Publikace je však členěna morfologicky. Karous se vzhledem k velmi nesourodému konvolutu technik, stylů a námětů, které sahají od obsahové pregnantnosti až po dobově poplatnou totální vyprázdněnost, rozhodl přistoupit ke zkoumanému fenoménu podle tvarosloví a jakýchsi volných asociací, nezatížených umělecko-historickým diskursem. Karous tak chce zahrnout do svého výběru i díla, která nedisponují vysokými kvalitami a pro sledované množství soch a objektů chce čtenáře nadchnout bez rozdílů. Tímto pohledem, který Karous označuje za metodu houbařského atlasu, se snaží fanouška předrevolučního umění ve veřejném prostoru přimět, aby si našel cestu i k té objektivně nepříliš hodnotné produkci a „nekopal do prašivek“. To zaručuje na jednu stranu autorův i divákův hravý odstup, avšak nezprostředkovává žádné relevantní návody na rozlišení kvality od nekvality, což je primární krok k případné ochraně a obnově tohoto specifického segmentu kulturního dědictví, o něž v celém projektu jde. Nakonec tak nerozlišováním mezi kvalitou a nekvalitou může odradit i potenciální nové fanoušky tohoto segmentu kulturního dědictví. Nedozvíme se tak odpověď na hlavní důvod, proč po houbařských lexikonech saháme, totiž zda je socha „jedlá“, „nejedlá“ či „jedovatá“. A nakonec se tak vkrádá daleko obecnější otázka. Karous píše o umění z pozice výtvarníka a záměrně se tak chce vyvázat z požadavku na odlišování kvalitního a nekvalitního kladeného uměleckou kritikou, historií a teorií. Jde však psát o umění tak, aby to zároveň nebyla (ať už jakákoli) kritika, teorie nebo historie umění?

Anna Kissáková: Studentský věk / Bratislava / 1981

Karousova morfologická metoda je jistě poutavá a beze zbytku předvádí ironickou aktualizaci, o čemž píše v závěru knihy Tomáš Pospiszyl, ale není příliš jasné, podle jakých kritérií autoři prováděli svůj výběr. V katalogové části, rozčleněné dle biologického názvosloví, tak chybí řada lokalit, včetně několika krajských měst, které jistě mají k tématu čím přispět. Nastíněné drobné výhrady je však možné brát spíše jako náměty pro další rozvoj a promýšlení jinak velmi potřebného a zdařilého projektu.

Dvě doprovodné výstavy v Centru současného umění DOX přibližují toto umění z jiných úhlů. Menší výstava s podtitulem Ilustrace představila Karousovy kresby z knihy, které většinou znázorňují dobové prvky z populární kultury, designu výrobků, hraček apod., k nimž Karous vztahuje morfologické kategorie umění ve veřejném prostoru. Druhá výstava nese podtitul Ateliér sochaře a ukazuje množství různých přípravných modelů, skic apod. k realizovaným i nerealizovaným sochám. Každé vystavené dílo je doprovozeno přesnými metadaty v popisce (mj. datace návrhu, soutěže i případné realizace) a návštěvník se může seznámit i se vzpomínkami autorů na několik konkrétních soutěží a realizací. Výstava tak není převedením knihy do trojrozměrné podoby, jak to občas u podobných projektů bývá, ale je naopak pozoruhodným a opět velmi precizně poskládaným komplementem publikace.

I přes naznačené výhrady jsou kniha a výstavy velmi důležitými a hutnými počiny. Už jen proto, že v praxi aktivismu za ochranu nejnovějších, tedy poválečných památek je „kniha v ruce“ pádným argumentem v diskusích s politickou reprezentací. „Máme pravdu, máme na to knihu. Co máte vy?“ Zároveň zvolená forma umožňuje dokumentační základnu projektu Vetřelci a volavky nadále doplňovat, hledat další vážné i nevážné nuance a dál ji třídit. Určitým zklamáním je, že stále nevíme, jak o hodnotě těchto děl hovořit a jak je formulovat a předávat. Prohlášení „Toto je skvělá ukázka typu Ztratila klíče“ nejspíš nikoho nepřesvědčí. Kniha neposkytuje fundament pro regionální aktivisty a odbornou památkovou péči, jak ochranu tohoto dědictví obhájit a jak ho, řečeno s Havlem, do současné reality měst a veřejného života přijmout.

Milan Vácha: Rodina / 1984-86 / Praha 5

V roce porevoluční euforie Václav Havel ale také prohlásil, že „dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um“. Máme v ruce a před očima precizně poskládaný a shromážděný důkaz, že tomu tak nemuselo vždy být. Dobré umění mělo možnost se díky „čtyřprocentnímu“ zákonu prosadit, být na očích v nejnavštěvovanější galerii, totiž ve veřejném prostoru, kultivovat tak masy a ne vždy se muselo spojovat s politickou subverzí a puncem ilegality. Dokonce se v mnoha případech ukázalo, že kultura disidentského ghetta i přes své nepochybné morální základy ve svobodném srovnání umělecky neobstála. Ale to už je jiný příběh.

Autor je historik umění a kurátor

______________________________________________________________
foto: Hynek Alt
______________________________________________________________

Pavel Karous (ed.), Sabina Jankovičová, Pavel Karous, Jana Kořínková, Tomáš Pospiszyl, Jiří Šetlík: Vetřelci a volavky / Grafická úprava: Tereza Hejmová / Praha: Arbor Vitae / 2013

Vetřelci a volavky: Ateliér sochaře / Kurátorka: Ivona Raimanová; autor výstavy: Pavel Karous / Centrum současného umění DOX / Praha / 20. 11. 2013 – 20. 1. 2014

Vetřelci a volavky: Ilustrace / Autor: Pavel Karous / Galerie DOX by Qubus / Praha / 6. 12. 2013 – 15. 12. 2013

______________________________________________________________

– See more at: http://www.artalk.cz/2014/01/13/umeni-sede-zony/#sthash.nzQZqnvC.dpuf

 

soch