Tomáš Knoflíček | Kotrba v Domě umění aneb Jak splatit jeden dluh – archiv bulletinu 2/2022

Asi rok před tragickou smrtí se Mario v důvěrném rozhovoru s mojí ženou svěřil, že tu už nebude dlouho. V jeho rodině je to prý zvykem, otec zemřel také kolem padesátky a on neočekává, že by to u něj mělo být jinak. Bohužel, stalo se, jak předvídal. Při pohledu zpět se Mariova zvýšená aktivita před koncem života opravdu jen stěží vysvětluje jinak než právě snahou věci dotáhnout, protože času už mnoho nezbývá. Nikdy jsem z něj ale neměl pocit, že by to, čeho dosáhl, pro něj představovalo nějaké výraznější zadostiučinění, a už vůbec, že by jeho aktivita souvisela s potřebou uznání či „zapsat se“. Spíše naopak, čím výraznější realizace přicházely, tím důležitější pro něj byly pokora a nadhled, takže mi v nadsázce stále více připomínal autora spíše středověkého, jehož identitu zcela překrývá dílo samo, než takového, který skrze něj demonstruje svoji tvůrčí jedinečnost. V kostce řečeno, Mario svůj úkol splnil. Mám ale pocit, že my mu stále něco dlužíme. Jistě, na Maria se nezapomnělo, kolem jeho soch chodíme nebo jezdíme, jsou mu věnovány výstavy, osobně ale stále čekám na nějaké komplexnější zhodnocení jeho práce, stejně jako její jasnější ukotvení v širším řečišti výtvarné produkce posledních třiceti let. Nezměnila to bohužel ani zatím poslední výstava uspořádaná Kotrbovi v GVUO, která skončila před pár dny. Ta byla, přes veškerou opulenci a množství vystavených děl, vlastně zvláštně mlčenlivá, a tím, jak nechávala promlouvat de facto výhradně jen jejího autora – ať už díly samotnými, nebo prostřednictvím filmového dokumentu – i poněkud pietní. Neříkám, že je to špatně. Z hlediska intenzity mě výstava záhy zbavila mojí předsudečné obavy, že velká koncentrace jeho prací pohromadě jednotlivým dílům spíše škodí, protože Mario fakticky pracoval stále jen na jedné. Nic takového se nestalo, a byť Kotrbovy práce nadále vnímám především jako solitéry, ukotvené v konkrétním prostoru (nikoli čase), dokázaly mě i v tomto množství svojí prostou uhrančivostí spolehlivě přenést na druhý břeh, kde jsou i věci banální a zřejmé naplněny významem a tajemstvím a kde se i skrze obyčejný pohled nebo kradmou taktilní zkušenost spustí řetězec myšlenek vedoucích k usebrání či kontemplaci. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2023/02/KROS38-online.pdf