V Ostravě vznikla nová Galerie Lauby

Galerie Lauby má daleko k bílé galerijní kostce. Jde o formálně i obsahově determinující prostor  v podloubí Ostravského muzea, jenž je napůl veřejný, napůl privátní, napůl přístupný, napůl zapovězený. Základní a fakticky jedinou premisou výstavních projektů je zúročení potenciálu, který dané místo skýtá. Galerie je společným projektem Fakulty umění OU a Ostravského muzea. První akcí bude vernisáž výstavy František Kowolowski – Lapis , která proběhne v rámci Ostravské muzejní noci 25. 5. 2013 v 19:00.

František Kowolowski – Lapis , Galerie Lauby, 25. 5. – 17. 7. 2013

Alois Riegl, významný představitel tzv. vídeňské školy, na sklonku 19. století prohlásil, že dobrý historik umění může být jedině člověk bez vkusu, jenž bez hlubší emoce a zaujetí zkoumá svěřenou látku. Toto volání po objektivitě se odrazilo i v podobě muzejních sbírek, jejichž struktura byla podřízena ideji poskytnout pokud možno věrohodný, citově nezabarvený obraz naší minulosti. Přes veškerou snahu se ale muzea nikdy takovým prostorem nestala, neboť jedinou možnou cestou, jak toho dosáhnout, by bylo poskytnout sumu všech příběhů minulosti, tedy minulost samu jako celek. Historické vědy a tím i jejich sbírky jsou ale selektivní a výběr exponátů vytváří, tu vědomě, tu mimoděčně, hierarchii významů toho, co je hodno naší pozornosti, co je akceptováno jako důležité, a co nikoli. Ve své podstatě proto v sobě jakákoli sbírka, i ta nejotevřenější, skrývá znak autoritářství. Vytváří kánon, který lze obtížně rozšiřovat a tím méně redefinovat. Přesto – nebo právě proto – bylo jenom ve výtvarném umění v průběhu 20. století učiněno mnoho pokusů o změnu tohoto paradigmatu, počínaje Duchampem – jenž mimochodem jako Riegl zaujímal podobně netečný vztah ke svým ready-mades – přes futuristy, až třeba po postmodernu, jež se programově snažila dát hlas názorům, skupinám a proudům, které byly v průběhu dějin umlčeny. Výrazem tohoto pnutí jsou také alternativní, kritické či subverzivní pohledy na muzejní prezentace, odhalující vnitřní pravidla a mocenské struktury instituce. Lze připomenout komicky absurdní monotematickou sbírku Muzeum moderního umění, Oddělení orlů (1968) Marcela Broothaerse, socio-investigativní projekt Shapolsky a kol. Manhattanská realitní kancelář, Sociální systém v reálném čase k 1. květnu (1971) Hanse Haackeho či metaforicky popisné Odkrývání základů muzea (1886/2008) Chrise Burdena. Patří sem ale i projekty, které daly průchod potlačovaným a tabuizovaným společenským tématům skrze reuspořádání stávajících muzejních sbírek v duchu „kurátorsky“ nonkonformních zásahů Josepha Kosutha (např. Hra s nevyslovitelným z roku 1990) či Freda Willsona (Těžení v muzeu z roku 1992).

FRANTIŠEK KOWOLOWSKI (* 1967, Třinec) se věnuje performanci, instalaci, videu, malbě  a fotografii. V tvorbě využívá zkušenosti ze zákulisí uměleckého provozu. Zabývá se pomíjivostí, uměleckou „recyklací“, vztahem věcí k daným místům, jakož i manipulací s jejich významem. Je jedním z čelních představitelů tzv. archivního obratu v současném českém umění.

Zdroj:  http://www.galerielauby.tumblr.com/