Václav Havel | Úryvky z Dopisů Olze a Dálkového výslechu – archiv bulletinu 4/2016

Milá Olgo, znovu si vybavuji ten dávný okamžik v Heřmanicích, kdy jsem v horkém, bezmračném letním dnu seděl na hromadě rezavého železa a hleděl do koruny mohutného stromu, se vznešeným klidem přesahujícího všechny ploty, dráty, mříže a strážní věže, které mne od něho oddělovaly. Sledoval jsem neznatelné chvění jeho listí na pozadí nekonečného nebe a postupně mne zcela ovládl těžko popsatelný pocit: zdálo se mi, že jsem se najednou vznesl vysoko nad všechny souřadnice svého momentálního pobývání na světě do jakéhosi nadčasu totální „sou-přítomnosti“ všeho krásného, co jsem kdy viděl a prožil; usmířený, ba téměř něžný souhlas s nevyhnutelným během věcí, jak mi ho toto stanoviště otevíralo, se ve mně spojoval s bezstarostnou odhodlaností až do konce čelit všemu, čemu je třeba čelit; hluboký úžas nad svrchovaností bytí přecházel v závrať nekončícího padání do propasti jeho tajemství; bezbřehá radost z toho, že žiju, že mi bylo dáno prožít vše, co jsem prožil, a že to všechno má zřejmě nějaký hluboký smysl, se ve mně podivně snoubila s neurčitou hrůzou z neuchopitelnosti a nedosažitelnosti všeho, k čemu se právě v tuto chvíli, stanuv na samém okraji „konečnosti“, tak těsně přibližuji; byl jsem zaplaven jakýmsi vrchovatě šťastným souzněním se světem i sebou samým, s touto chvílí, se všemi chvílemi, které mi vybavuje, i se vším nedohledným, co je za ní a co znamená. Dokonce bych řekl, že v tom byl i nějaký „úder lásky“ – nevím přesně ke komu či k čemu. Už jsem se kdysi v jednom dopise o tomhle svém zážitku zamýšlel; teď se mi zdá, že mu – aspoň v perspektivě těchto svých úvah – lépe rozumím. (Václav Havel: Dopisy Olze) … více informací na kros-15_web.pdf (krasnaostrava.cz)