Veřejná soutěž na umělecké dílo na hrob Augustina Handzela
Vznik uměleckého díla byl podpořen dotací Statutárního města Ostravy v rámci Dotačního programu na estetizaci veřejného prostoru.
JAKUB IVÁNEK – HROB SOCHAŘE AUGUSTINA HANDZELA NA SLEZSKOOSTRAVSKÉM HŘBITOVĚ
„Ostrava byla rodištěm či místem působení mnoha významných osobností z různých oborů působení, jejichž ostatky spočívají na pohřebištích v rámci dnešního velkoměsta. Historik a archivář VŠB-TUO Petr Kašing v loňském roce vydal v rámci sborníku Ostrava s číslem 31 rozsáhlý soupis takových hrobů na slezkoostravském hřbitově a letos vyjde v následujícím čísle téhož sborníku podobný soupis týkající se ostatních ostravských pohřebišť. Výsledkem jeho soustavného zájmu o místa posledního odpočinku známých Ostravanů jsou však také nové informační tabule „ostravského Slavína“ instalované na Slezské Ostravě v letošním roce. Součástí této akce, pořádané okrašlovacím spolkem Za krásnou Ostravu, bylo rovněž okrášlení hrobu nejvýraznější osoby zdejší sochařské scény v meziválečném období – Augustina Handzela.
Augustin Handzel se narodil 7. června 1886 v Moravské Ostravě jako syn koksaře Františka Handzela žijícího v kolonii Dolu Šalomoun. Od dětství byl slabý a pro těžkou práci v dolech se nehodil. Zato ho to táhlo k výtvarničení, a tak v letech 1901–1904 vystudoval v Ostravě štukatérství a sochařství. Ačkoli měl zjevný talent, ihned v sochařském školení nepokračoval a několik let putoval po monarchii. Až roku 1910 se zapsal na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k Josefu Drahoňovskému, odkud však již roku 1911 odešel pro nedostatek financí do Vídně, kde začal vyrábět módní sošky z fajánse pro firmu Goldscheider. Tuto výnosnou práci neopustil ani po návratu do Ostravy v roce 1913. V roce 1916, dva roky po vypuknutí světové války, musel i on narukovat do rakouské armády, avšak působil v Krakově v jednotce vojenských sochařů pracujících na válečných pomnících. Brzy po válce se Handzel oženil. Vzal si Annu Bagiňskou z Jablunkova, která však pro jeho sochařské sny neměla pochopení. Přála si zejména, aby byl schopen finančně zajistit rodinu, a tak Handzel od roku 1920 podnikal v sochařských a štukatérských pracích v Mariánských Horách. V polovině 20. let nicméně tohoto zaměstnání přece jen zanechal s cílem stát se sochařem vyjadřujícím se především volnou tvorbou. Vstoupil do Klubu přátel umění, později Klubu umělců a od roku 1926 předsedal nově ustanovenému Moravskoslezskému sdružení výtvarných umělců v Moravské Ostravě. Jako zastánce pokrokovosti a výběrovosti spolku ale narážel na převažující konzervativní pozice. Proto vstoupil do Spolku výtvarných umělců Brno a Spolku výtvarných umělců Mánes a v letech 1934–1935 spoluzakládal s kolegy malíři Vladimírem Kristinem, Bohumírem Dvorským a Janem Sládkem sdružení Výtvarní umělci Moravská Ostrava. To bylo zrušeno za nacistické okupace. Po druhé světové válce vstoupil do Bloku výtvarných umělců země Moravskoslezské a po jeho zrušení do Svazu československých výtvarných umělců.
Ve volné tvorbě se Handzel zabýval sociálními tématy souvisejícími se specifiky regionu Ostravska. Známé jsou jeho cykly Horník s harmonikou či Horník se sbíječkou (z přelomu 20. a 30. let 20. století), plastiky Havíř pod Laubama (1928), Haldařka (1930), Matka s dítětem na zádech (1932) či Havíř pod šachtou (1942). Jak bývá u sochařů zvykem, našel oblibu také ve ztvárnění ženského těla. Z této skupiny prací jsou známy především Dívka s cigaretou (1927), Léto (1934), s nímž se účastnil bienále v Benátkách, a Dívka se džbánem (1943).
Podobná témata najdeme i mezi jeho pracemi pro architekturu, jež většinou odléval z tehdy oblíbeného umělého kamene (kamenná drť slepená cementovým či jiným pojivem). Všichni zřejmě znají Handzelovy Horníky a Koksaře pro vstupní průčelí paláce Elektra v Moravské Ostravě (1926). Méně známy jsou jeho plastiky Horníka a Matky s dítětem pro Revírní bratrskou pokladnu na Českobratrské ulici (1925–1928), dnešní hotel Mercure, které už před polovinou 20. století z průčelí budovy zmizely. Známe je pouze ze sádrových modelů, jež najdeme v sále druhého patra tohoto objektu.
Pro architekturu vytvářel Handzel též symbolické a alegorické plastiky. K těm nejznámějším patří Žena a Muž pro bránu Ústředního hřbitova v Moravské Ostravě (1924– 1925), které byly během rušení pohřebiště v 60. letech přemístěny na vedlejší branku slezskoostravského hřbitova, po levé straně kostela sv. Josefa. Kdo prochází často centrem Ostravy, zná bezpečně alegorie Rodiny, Hojnosti, Obchodu a Průmyslu na průčelí někdejší Union banky u tramvajové zastávky Elektra (1921–1928). Handzel je rovněž autorem řady pomníků, např. Pomníku Maryčky Magdonové ve Starých Hamrech (1933) nebo Památníku volnomyšlenkáře Francisca Ferrera v Ostravě-Vítkovicích (1936), který byl za druhé světové války odstraněn a dnes se plastika nachází v depozitu Ostravského muzea. Je autorem několika bust T. G. Masaryka a také památníků obětem druhé světové války, např. ve Staré Bělé, Brušperku či v budově Krajského soudu v Ostravě.
Stylově vychází Handzelovo dílo z české sociální plastiky 20. let 20. století. Nese vlivy meziválečné tvorby Otty Gutfreunda, odkazuje k sociálně angažovanému dílu Constantina Meuniera, civilismu Jana Štursy ad. Je charakteristické zjednodušením figury na základní objemy, lapidárním pojetím a vytvářením až balvanovitých celků, které popírají skutečné proporce. Prostou formou (často jen vrypy naznačené detaily) dosahuje sociální podstaty zobrazovaného námětu. Tuto tendenci lze sledovat rovněž na Handzelově portrétní tvorbě (Bohumír Dvorský, 1932; Hlava dr. Kováře, 1936). Ke konci života ovlivňovaly Handzelovo směřování vnější tlaky na příklon k realismu, což se projevilo např. v reliéfech Vítězství a Hold Rudé armádě pro podstavec tzv. vítězného tanku v Moravské Ostravě (1945–1948, v letech 1976–1980 přemístěn na Slezskou Ostravu) nebo v monumentální realizaci Důvěra v mír u mostu Pionýrů (1951–61), které dlouho trpělo útoky vandalů, než bylo v 90. letech zcela odstraněno.
Osobnost Augustina Handzela připomíná také po něm nazvaná ulice v Ostravě-Třebovicích. V této čtvrti měl po druhé světové válce ateliér (v zámeckém parku), který získal po sochařce Heleně Železné, dceři spisovatelky Marie Stony. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Galerie výtvar- ného umění v Ostravě, Muzea města Ostravy, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, Národní galerie v Praze a Slezského zemského muzea v Opavě. Ačkoli z krátkého nástinu života a díla Augustina Handzela vysvítá, že jde o personu v historii ostravské umělecké scény zásadní, jeho hrob na hlavním ostravském pohřebišti, kam byl uložen po své smrti, jež ho zastihla 26. října 1952 v Jablunkově, značnou dobu strádal. Potomci Handzelovy rodiny již v Ostravě dávno nežijí a hrob, na němž stával samotným Handzelem výtvarně opracovaný balvan, chátral. Kámen z hrobu se nakonec ztratil a zůstal jen čtverec hlíny vymezený ohradou… Situace došla tak daleko, že potomci nabídli hrobové místo k odprodeji.
V této době však šťastnou souhrou okolností pátral po významných osobách na ostravských pohřebištích Petr Kašing, který se o stavu hrobu i nabídce k odkupu dověděl a informoval okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Spolek se rozhodl, že hrobové místo na několik let dopředu pronajme a dá místo posledního odpočinku významného sochaře z Ostravy do pořádku. Při okrášlení 21. června 2018 proto byly na hrobě vysazeny květiny a po letech byl doplněn o elegantní betonový hranol s nápisem „Augustin Handzel / sochař / 1886–1952“. Ten vytvořil mladý ostravský sochař Petr Szyroki. Hrobu byla tímto navrácena ztracená důstojnost, ovšem kulturní spolek Fiducia navíc získal na léta 2018/2019 dotaci města Ostravy, aby nechal pro Handzelův hrob vytvořit nové umělecké dílo, které bude trvale připomínat tohoto předního ostravského sochaře. Na podzim 2018 tedy proběhne otevřená výtvarná soutěž, jejíž vítěz následně do poloviny roku 2019 svůj návrh realizuje. Výsledky soutěže budou vyhlášeny do konce října 2018 a vybrané návrhy následně vystaveny ve vstupních prostorách galerie Fiducia. “