Vladimír Macura | Sen o hospodě – archiv bulletinu 4/2015

Mezi neobyčejně oblíbené historky 19. století v Čechách patřil katastrofický příběh o stropu, který — kdyby se zřítil — přinesl by smrt celému českému národu. Na konci osmdesátých let tento syžet připomíná Jan Neruda: „Každý z nás zajisté do omrzení často slyšel výrok z let třicátých, učiněný tenkráte v hostinci U bílého lva, kde scházela se společnost vlastenecká, hlavně pak společnost literární: ,Kdyby ten strop zde na nás spadl, je po českém národě!“ (NERUDA 1954: 238) Tato historka se objevuje v různých verzích, ale Nerudovo podání, jednoznačně ji spojující s jednou z pražských hospod, je rozhodně výmluvné. Osud národa, „posvátná“ otázka jeho bytí či nebytí je tu spojena s prostorem tak dokonale profánním, jakým je hospoda. Vítězslav Hálek, když se ujal úkolu zhodnotit soudobý český společenský život, kdysi poznamenal: „Na hostince svezly se všecky praménky u nás, a kdo nechodí do hostince, ten u nás již ani neexistuje. Přestat chodit do hostince a dáti se odvézt do Volšan u nás úplně jedno jest […] A tak jest hostinec jediné naše pojidlo.“ (HÁLEK 1959: 45) Podobně Ladislav Quis prohlásil hospodu přímo za „nejmilejší útulek českých dušiček“. „Naše veřejnost,“ řekl dále, „toť byla a jest dosud hospoda.“ (QUIS 1902a: 23; 1902b: 254) Také v těchto slovech, stejně jako v oné historce připomenuté Nerudou, cosi vypovídá o zvláštním postavení hospody v české kultuře. Zjevně to souviselo se specifickým a velmi podstatným podílem této instituce na vzniku novodobé české společnosti. … více informací na KROS-11_web.pdf (krasnaostrava.cz)