Vyšel třetí díl Ostravských dělnických kolonií

Ostravská univerzita vydala třetí svazek Ostravských dělnických kolonií, jehož editorem je opět historik Martin Jemelka. Publikace s podtitulem Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších průmyslových podniků je posledním svazkem třídílného publikačního projektu Ostravské dělnické kolonie (2010–2015), který v letech 2011 a 2012 přinesl informace o stavebně-architektonickém, populačním a sociálním vývoji 54 hornických a koksárenských kolonií na levém i pravém břehu Ostravice. Závěrečný díl publikační řady, respektující strukturu předcházejících dvou svazků a sledující bývalé podnikové kolonie na základě aktuálního územního členění Statutárního města Ostravy, mapuje privátní dělnické kolonie a sídliště ostravských chemických a dopravních podniků. Na prvním místě je však věnován výzkumu dělnických, mistrovských a úřednických kolonií Vítkovických železáren (VŽ,), ať již na území tzv. Nových Vítkovic, ambiciózního projektu generálního ředitele Paula Kupelwiesera (1876–1892) a jeho managementu, nebo za jejich hranicemi, kam VŽ expandovaly od konce 19. století. Zatímco kolonie ostravských dopravních a chemických podniků stavebně-architektonicky vycházely z místních tradic podnikové bytové výstavby, firemní personální a sociální politika VŽ ambiciózně vycházela vstříc nejsoudobějším evropským vzorům, počínaje nejstaršími koloniemi z doby kolem roku 1880 a konče nejmladšími firemními dělnickými sídlišti meziválečnými a protektorátními, inspirovanými soudobou středoevropskou architekturou. Ani poslední svazek publikační řady neztrácí ze zřetele roli zkoumaných kolonií v populačním substrátu dotčených obcí, sleduje urbanistické impulzy vzešlé z podnikové zástavby v oblasti občanské vybavenosti a vedle řady jmen významných obyvatel věnuje pozornost i jejich společenskému a spolkovému životu na úrovni kolonií, nebo příslušných obcí.
Ještě po druhé světové válce tvořily obyvatelstvo a bytový fond kolonií významný populační a urbánní fenomén v dějinách slezského městysu Hrušova (v roce 1921 stálo z 368 hrušovských domů 46,5 % v místních koloniích). Vedle majitelů dolů Hubert a Ida investovaly do výstavby Tovární kolonie a Kolonie chemické továrny i Továrna na výrobu keramického zboží pro chemický průmysl a První rakouská továrna na sodu. V letech 1852–1950 tak byl vytvořen bytový fond zahrnující úřednické, mistrovské a dělnické domy, do let 1910–1911 administrativně přičleněné k jedné kolonii, po ovládnutí závodů říšskoněmeckým kapitálem a Spolkem pro hutní a chemickou výrobu z Ústí nad Labem ke dvěma koloniím nově konstituovaných podniků. V roce 1921 žilo v obytných domech obou závodů přinejmenším 1203 osob, 15,5 % hrušovského obyvatelstva (dalších 24,8 % hrušovské populace žilo v koloniích dolů Hubert a Ida). Kromě solidní občanské vybavenosti (mateřská škola, závodní konzum, podnikový klub, hostince) se obyvatelé kolonií s nejvýše 59 obytnými objekty mohli opřít o agilní společenský život, jemuž udávala tempo místní sdružení tělovýchovných a světonázorových organizací celostátní působnosti.
Výzkum kolonijní zástavby v Moravské Ostravě, v níž ještě v roce 1921 žilo v pěti hornických osadách 5887 osob, 13,4 % z 41 765 přítomných obyvatel, byl ve III. svazku Ostravských dělnických kolonií završen zmapováním Krausovy kolonie, ojedinělého příkladu privátní dělnické kolonie, jejíž obyvatelstvo tvořilo sediment ostravského sociálního milieu. V 18 jednoduchých domech z let 1870–1880 se 124 bytovými stranami a 724 obyvateli v roce 1900 (2,4 % obyvatel Moravské Ostravy) žilo vedle sebe dělnictvo i sociální outsideři, lidé stigmatizovaní průmyslovou prací i kriminální živly. Moravskoostravský Krausovec sice před první světovou válkou ustoupil dosud existující vysokopodlažní měšťanské zástavbě, jeho pověst nejproskribovanější adresy v srdci Moravské Ostravy však i po demolici fixovala regionální literatura v čele s románem Františka Sokola-Tůmy V záři milionů.

image