Výstava Eduarda Ovčáčka do konce června v Domě umění
Do konce června můžete v Galerii výtvarného umění v Ostravě vidět výstavu jednoho z nejvýznamnějších ostravských výtvarníků Eduarda Ovčáčka. Recenze na výstavu vyšla v prvním čísle bulletinu Krásná Ostrava. Zajímavý rozhovor s tímto mimořádným umělcem vedl Jan Král pro internetový časopis OKNO, který vám zde přinášíme.
Jan Král: Rozhovor s Eduardem Ovčáčkem pro internetový časopis OKNO:
Rodák z Třince žije a tvoří v ostravských Třebovicích, vede ateliér volné grafiky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Na jeho květnové vernisáži v ostravském Domě umění, kdy zahajoval výstavu u příležitosti svého jubilea, se místy skoro nedalo nadechnout. Lidí totiž přišlo opravdu hodně.
Pane Ovčáčku, shrňme si to. U příležitosti své osmdesátky jste měl výstavu v pražském Topičově salónu, v ostravském Domě umění, v rodném Třinci, kde Vám dali i Cenu města…Je něco, na co jsem v rámci oslav Vašeho jubilea zapomněl?
S přítelem Ludvíkem Ševečkem ze Zlína jsme zahájili sérii mých autorských výstav vlastně už vloni, a to v Trenčíně v Galerii Miloše Alexandra Bazovského. Pak následoval Topičův salón v Praze, nyní Dům umění v Ostravě a menší výstava digitální grafiky v Městské galerii v Třinci. Další větší autorskou výstavu bych měl zahájit 15. října ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a 25. října zahajuji prestižní výstavu ve francouzském Lyonu v Muzeu tisku. Tento rok je pro mě velmi náročný. Příští rok, dva bych si chtěl udělat pauzu a vystavovat bych nechtěl. Chtěl bych raději zase začít tvořit. Přípravy autorských výstavy mi zaberou hodně drahocenného času. S přípravou výstavy souvisí nejen smysluplně vyřešit instalaci pro daný prostor galerie, ale připravit i výběr prací, eventuálně připravit design katalogu a podobně. Výstava musí splňovat mnoho aspektů. Výstava musí být přehledně nainstalována, časově uspořádaná, artefakty obsahově vybrány … Je to pro autora a kurátora výstavy vždy náročné.
A co soukromé oslavy? Konaly se vůbec nějaké?
Oslav bylo přiměřeně a dost a už nic dál oslavovat nechci. Nejsem přítelem velkolepého oslavování a nepovažuji se za šoumena první velikosti – spíše naopak. Narozeniny jsem měl 5. března a jsem rád, že to mám už všechno za sebou a nikomu již dále nechci připomínat, že už jsem starý „zasloužilý dědek“.
V ostravském Domě umění jste měl vernisáž 21. května. Tolik lidí na vernisážích se jen tak nevidí. Zaregistroval jste ten nápor?
Přiznám se, že jsem to v tom zahajovacím výstavním rituálu moc nevnímal. Ale samozřejmě že si velké návštěvy a zájmu o moji práci moc vážím. Je potěšující, když lidé mají v Ostravě o výtvarné umění s racionálním podtextem zájem.
S tím zájmem to ovšem může být všelijaké. Většinou se říká, že umělec se těší slávě až po smrti.
Myslím, že jde o zkazky a výplody literární nadsázky. Realita je často jiná. Člověk, který se cílevědomě věnuje soustředěně tvorbě, se musí nutně prosazovat už za svého života. Ten romantismus, který kolem slavných osobností vznikl, byl do jisté míry uměle vytvořen až po jejich smrti a to mnohdy na základě nejrůznějších legend. Hledání nových nevyšlapaných cest, vytyčování nových směrů bylo často zahaleno jakousi dobovou romantikou. Dnes nic takového jak se zdá moc neexistuje.
Takže žádní neodhalení géniové na obzoru?
To by musely být nějaké výjimečné souvislosti. V době, kdy veškeré informační komunikace jsou tak precizní…Mimochodem, právě zde je patrný rozdíl mezi mojí generací a generací těch, kteří třeba v současné době ještě studujícím nebo nedávno v minulých létech svá studia ukončili. Je zde evidentní rozdíl.
A v čem?
U mladších generací je očividný nekompromisní důraz na rychlý hmatatelný úspěch, dokonce na některých školách uměleckého zaměření jsou i přednášky jak na to. Všechny moderní komunikační prostředky jsou tak naléhavé a tak útočí na člověka, že mnozí lidé už nejsou schopni sledovat, třeba i ve svém oboru, ediční činnost a ani sledovat a číst větší kvantum knih. Nejsou mnohdy schopni se orientovat a pohybovat se v problémech do patřičné hloubky. Vzniká zde jakýsi nedostatek, zatmění vědomostí a navíc vše nahradila největší nejrychleji dostupná encyklopedie – internet.
Můžete být konkrétnější?
Naše generace hodně četla. Od patnácti let jsem chodil po antikvariátech a kupoval knihy a budoval si vlastní knihovnu. To dnes mladí lidé moc nedělají. Asi to ani není třeba. Jsou samozřejmě výjimky. Je tady pochopitelně již zmiňovaný konkurent – internet. Obdobná situace je i ve výtvarném umění. Vydává se hodně katalogů, monografií, výpravných antologií, videa ve světě, je spousta zajímavých výstav, workshopů, sympozií, akcí – vyrůstají ve světě nové kamenné galerie. Ale nějak podezřele málo se výtvarné umění stává běžnou součástí a životní potřebou člověka. Spotřební marasmus zasáhl, jak se zdá, celý svět. Duchovní život je v jakémsi útlumu.. Ale to je zcela samozřejmě normální jev že se v určitých časových etapách objevuje odliv a příliv preferencí.
Zajímal by mne Váš rodný Třinec. Vzpomenete si ještě, jaké to bývalo město před nějakými sedmdesáti lety?
Na Třinec vzpomínám velice rád. Bydleli jsme ve čtvrti, které se říká Kanada. Třinecké železárny postavili tuto čtvrť pro své zaměstnance. Otec pracoval za první republiky u Báňské a hutní a za Třinec dokonce hrával i fotbal. V roce 1938 jsme byli nuceni z Třince odejít. Nejprve jsme se přistěhovali prarodičům do Přerova, ale v roce 1939 otec dostal práci ve válcovnách ve Frýdku-Místku. Po válce jsme se do Třince opět vrátili. Mě bylo dvanáct let. Byla to léta, kdy jsem začal intenzivně vnímat podněty okolního světa. Kanada stála na periferii Třince a dále byla již příroda, pole, louky, hory a lesy. V té době železárny nebyly tak velké, jako jsou dnes. Hned po válce jsem začal chodit do skautu. Už za války jsme se s kamarády těšili, jak z nás budou skauti, a začneme chodit po horách, chránit přírodu a nocovat pod stany. To se nakonec vše stalo skutkem.
Tuto zásadní otázku prostě nelze vynechat. Jak se stane, že třinecký skaut najednou začne tvořit?
Už od dětství jsem kreslil a vyřezával obyčejným nožem různé drobnosti. Opravdový soustavný zájem o výtvarné umění však vznikl o několik let později, až v dospívání. Možná k tomu pomohl i ten skauting, který podporoval samostatnou a tvořivou schopnost mladých lidí. U nás v rodině se nikdo výtvarným kumštem nezabýval. Jen otec hrál na trubku a na housle a zpíval v třineckém pěveckém sboru a ochotničil v místním spolku na Kanadě.
Výtvarných škol, kam by mohl mladý jinoch se zájmem o umění jít studovat, asi tehdy na Ostravsku mnoho nebylo…
Střední školy zaměřené na výtvarné umění v širokém okolí Ostravy vůbec nebyly. Maturoval jsem na Obchodní akademii v Ostravě 1952. Hodně mě zajímala literatura, divadlo i umění. Češtinu mne učil pan profesor Kristýnek, který uměl studenty zaujmout svým vyprávěním o literatuře naší i světové. Začal jsem také navštěvovat výtvarné kursy Domu osvěty v Ostravě a intenzivně jsem se věnoval kresbě a malbě.
Dům osvěty? Co to bylo?
Instituce sídlila v bývalém Divadle loutek na dnešním Masarykově náměstí. Teď je v této budově banka. V 50. letech tam fungoval mimo jiné i kurz kreslení a malování. Kurzy vedli renomování místní malíři jako známý ostravský malíř, krajinář Josef Šrámek nebo Jan Obšil. Dům osvěty pořádal i týdenní výtvarné kurzy v Hradci nad Moravicí.
A stále jste byl na obchodní akademii.
To už jsem toužil studovat nějakou vysokou uměleckou školu, ale bylo to složité. Kdo byl absolventem Vyšší hospodářské školy, jak se obchodní akademie přejmenovala, musel ve stejném oboru pokračovat na vysoké škole. Zamířil jsem tedy na podzim v roce 1952 na Vysokou školu hospodářských věd do Bratislavy. Ve třetím semestru mne ta škola definitivně přestala bavit. A navíc na moje narozeniny 5. 3. 1953 zemřel Stalin a celá Bratislava se potáhla černým flórem. Nic se nesmělo, jen „smútit“ nad mrtvým vrahem. Zcela zoufalí jsme pokoutně s Ostravákem Jurou Galíčkem sehnali několik láhvi Sylvánu a opili radostí jako koně v očekávání, že se přece jenom něco začne měnit. Ve škole to bylo k nevydržení, všude samý chozrasčot a marxismus-leninismus. Vrátil jsem se do Ostravy, přestoupil jsem na VŠB, ale nebylo to, jak se později ukázalo, žádné zásadní řešení. Ve 4. ročníku jsem studia přerušil a VŠB opustil. To už jsem byl definitivně rozhodnut, že chci na Akademii výtvarných umění. A měl jsem nakonec štěstí. Přijímací zkoušky na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě v roce 1957 jsem úspěšně vykonal. V Bratislavě jsem studoval šest let. V roce 1963 jsem VŠVU dokončil. Na vysokých školách se mi podařilo úhrnem strávit deset let. Je třeba připomenou, že jsem tak i úspěšně odolával vojenské prezenční službě i když jsem se vojenské katedře nakonec nevyhnul.
Polovina 60. let už musela s sebou přinést i mnohem příjemnější atmosféru. Poznal jste změnu doby i na sobě?
Začalo se to zásadně lámat ve druhé polovině šedesátých let. V Bratislavě jsme ještě jako studenti založili neoficiální skupinu výtvarníků Bratislavské konfrontácie. Zabývali jsme se informelem, abstraktním uměním. Ve škole jsme samozřejmě něco takového nemohli ani ukázat. Scházeli jsme se po ateliérech a snažili se dělat nekonformní, neoficiální výstavy. Tyto konfrontační výstavy trvaly třeba jen den nebo maximálně dva dny. První neoficiální výstava Bratislavských konfrontácií byla v roce 1961 v ateliéru Jozefa Jankoviče v Petržalce v Bratislavě. Důležité pro mě bylo, že jsem v té době navázal hodně písemných kontaktů i se zahraničím. Nebo jak se tehdy říkávalo, se Západem. Kontaktoval jsem kolegy nejen v Německu, Rakousku, ve Francii nebo ve Velké Británii, ale i v Polsku a Maďarsku. Grafika se dala poslat poštou formou tiskopisu, nikdo obsah obálek, nebo rolí nijak zvlášť nekontroloval. Byly to tak zvané otevřené listovní zásilky, do kterých mohli na celnici snadno nahlédnout. A když viděli, že jde o nějaké pro ně nesrozumitelné abstraktní grafiky, tak neměli zájem zásilku blokovat – mysleli asi že jsem se nejspíš zbláznil.
Celní správa socialistického státu asi neměla pro moderní výtvarné umění ten správný smysl. Po škole v Bratislavě jste se vrátil do Ostravy?
Mohlo by se to tak říci – zkrátka ještě tehdy u nás o abstraktním umění nebyly na celnici instrukce z UV. V Ostravě jsem od roku 1949 bydlel snad asi na patnácti místech, pobýval jsem v centru Ostravy skoro ve všech čtvrtích. V Ostravě jsem rovněž měl od roku 1964 již i rodinné zázemí. V té době ovšem začaly i mé kontakty s pražskými výtvarníky. Ještě za studií jsem se seznámil s Vladimírem Boudníkem, Jiřím Kolářem, Mikulášem Medkem a mnoha dalšími, kteří byli mimo oficiální proud „socrealismu“. Tyto kontakty byly pro mne obrovskou školou.
Pak ale spadla klec. To je patrné už z výčtu Vašich výstav. Od roku 1971 do roku 1980 ani jediná samostatná výstava v Československu. Jak výstižné.
Ještě na jaře 1969 jsem ještě odjel do Rakouska, na velkou mezinárodní výstavu grafiky Europahaus ve Vídni, dokonce jsem tam obdržel i jakousi cenu za grafiku a grafiku koupila Alberina do svých sbírek. V roce 1970 začala u nás již na tvrdo normalizace a od roku 1973 to bylo už drsné. Samozřejmě nás všechny vyhodili ze Svazu výtvarných umělců. Klub v ostravském Domě umění, kde jsme se scházeli po 21. srpnu 1968 jako koordinační výbor všech uměleckých svazů, byl označen za centrum kontrarevoluce. I když tehdejší tajemník KV KSČ koordinačnímu výboru svazů sliboval, že pokud budeme souhlasit se vstupem vojsk, můžeme fungovat ve svazu výtvarných umělců dál. Nikdo při sezení na KV tajemníkovi Místeckému nic nepodepsal. Takže začaly postupné existenční likvidace. Vzpomínám si dodnes na výstavu o kontrarevoluci v Muzeu dělnického hnutí na dnešní Nádražní třídě. Byla tam veliká výstava a na ni veliká mapa a v ní ukazovaly zabodnuté vlaječky, kde všude byla v Ostravě ohniska kontrarevoluce. Vlaječka byla zapíchnuta i do Domu umění, kde se scházel koordinační výbor svazů.
Jak se žilo výtvarníkovi v podzemí?
Vystavovat jsem samozřejmě nemohl. Tak jsme s přáteli začali organizovat neoficiální výstavy. A to zprvu v Ostravě a pak i v okolních městech v Orlové, Českém Těšíně nebo Frýdku-Místku. Vydávali jsme s přáteli alba s různou výtvarnou tématikou. Jako první bylo Album grafiky 1976, obsahujících práce asi sedmdesáti umělců z Československa, kteří většinou nemohli volně vystavovat a tvořit. Alba grafiky se dostala různými cestami do zahraničí a byla vystavena třeba v západním Německu, nebo v galerii Pryznat v Krakově. Galerie v Krakově existuje dodnes. A začaly nepříjemnosti a výslechy. Proto jsem se v polovině 70. let sbalil a odešel do Prahy, kde jsem si sehnal suterénní nebytový prostor. V Praze jsem už měl relativní klid, nebyl jsem tam tolik na očích. V Praze pochopitelně byli významnější disidenti.
V 80. letech přece jenom následovalo pár menších výstav jako Orlová, Český Těšín nebo Hodonín. Z toho se asi přežít nedalo. Čím jste se v té době vlastně živil?
Pochopitelně to byly ojedinělé výstavy, které se někdy s velkými problémy podařilo zrealizovat. Musím říci, že moje manželka pracovala jako učitelka a svým platem rodinu držela. Vyráběl jsem například vývěsní štíty prodejen Pramen. Podobné věci nechtěl žádný výtvarník – svazák dělat. Protože samozřejmě nešlo o žádnou lukrativní výtvarnou práci. Vlastně mne živily reklamní věci a příležitostný, nepravidelný a neoficiální prodej volné grafiky, malby a dřevěných reliéfů. Tyto práce někteří sběratelé občas za nevelké a mnohdy jen symbolické částky kupovali. V Praze byly dva známé antikvariáty, které prodávaly grafiku a drobnější práce umělcům-disidentům. Prodal jsem tam desítky strukturálních grafik.
Ale jsou světlé výjimky. Třeba Vaše výstava v roce 1981 v německém Essenu.
Občas se něco podařilo. Ani tehdy celníci z toho, co jsem posílal ven zabalené v rourách, moc chytří nebyli, takže někdy mávli rukou a zásilka prošla.
O emigraci jste nikdy neuvažoval? Přece jenom výtvarník tolik nepotřebující jazyk v cizí zemi má o něco jednodušší startovní pozici než například literát.
Po 21. srpnu 1968 mne možnost emigrace pochopitelně napadla. Ale měli jsme tehdy malou dcerku Bereniku, navíc jsem dodělával některé neodkladné práce, váhal jsem a nebyl jsem bez výhrad rozhodnut. Můj přítel sochař Ruda Valenta v roce 1969 tenkrát odjel do exilu do Anglie a měl jsem v úmyslu jej následovat, ale k tomu již nedošlo. Čas, kdy byla možnost, rychle běžel. Už to pak nebylo možné. Pochopitelně, že naše generace ztratila za normalizace mnoho let, ale úplně za ztracené ta léta to nepovažuji. Soustředění na volnou tvorbu bylo maximálně intenzivní, i když jsem pracoval jen pro omezený okruh přátel a příznivců a do depozitu práce se dařila a měla smysl.
Jste také signatářem Charty 77. Kde jste ji podepsal?
Chartu 77 jsem podepsal za svého pobytu v Praze spolu s malířem Tomášem Halešem. Bylo to v hospodě U Bohouše. Chodívala tam Olga Havlová, Marta Kubišová, lidé z disentu i undergroundu. Tam jsme právě s Halešem v roce 1988 Chartu 77 podepsali a lístky s podpisem jsme přímo předali do rukou Olgy Havlové, která do hospody u Bohouše chodila.
Tehdy ovšem ještě vůbec nic nebylo rozhodnuto. Zakázanou literaturu, která se různými cestami dostávala do Prahy převážně z Rakouska, jsem pak přivážel občas mezi známé do Ostravy. Jak jsem později zjistil, mnozí z příjemců byli konfidenty.
Myslel jste si, že režim někdy skončí?
Je to neuvěřitelné, ale pevně jsem tomu věřil. Bylo jasné, že to nemůže vydržet donekonečna. Žádný režim tohoto druhu nemůže dlouho vydržet, i když jsme zažili časy deziluze a deprese. Vzpomínám, že v podobné situaci byli již i moji rodiče za protektorátu Böhmen und Mähren, ale nikdy neklesali na mysli i když situace byla daleko horší, věřili, že svoboda jednoho dne musí přijít.
To jste tedy byl optimista.
Bylo patrné, že totalitní režim jedné strany situací již nezvládá a nemůže již dlouho vydržet. Soudný člověk, který sledoval počínání ÚV v čele se soudruhem s Jakešem byl již naladěn připustit změnu. A ty tanečky dalších kreatur z ÚV… Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Tohle přece muselo jednoho dne skončit krachem.
Jak jste ten konec prožíval?.
Začal jsem to naplno prožívat až v Berlíně. Tam to začalo o něco dříve než u nás. Sedl jsem v Praze na vlak a jel se do Berlína podívat v naději, že se mi podaří překročit hranici mezi východním a západním Berlínem. Moje prognóza byla správná. Východní Berlín byl v kolapsu a v obležení nekontrolovatelného davu. Hranice přestaly existovat. Rychle jsem přešel do západního Berlína a spěchal do čtvrti Kreutzberg, abych vyhledal ateliér Rudolfa Valenty. Kreutzbergu byla zeď nedaleko Rudova ateliéru. Vyrazili jsme okamžitě do města ke stěně. Viděli jsme v ulicích davy vzrušených lidí, viděli jsme mladé lidi, jak rozebírají a bourají nenáviděnou berlínskou zeď. Atmosféra v rozděleném městě byla neskutečně euforická. Televizní štáby z celého světa snímaly tento neskutečný mumraj. Pozorovali jsme denně, jak lidé zeď rozebírají a pak přišla zpráva, že to začíná i v Praze. Rozloučil jsem se s Rudou a vyrazil jsem na první vlak do Prahy. V podvečer po příjezdu do Prahy jsem spěchal ihned nedočkavě na Václavák. Stihl jsem první večerní setkání Pražanů. Václavák byl od muzea až po Můstek zaplněn lidmi. – Byla to neuvěřitelná atmosféra uvolnění i napjatého očekávání. Ve vzduchu byla hmatatelná naděje a pocit uvolnění.
Vrátil jste se pak do Ostravy a začal místní přesvědčovat, že by se ve městě měla narodit nějaká pořádná výtvarná škola.
Na počátku devadesátých let jsem měl s několika dalšími nadšenými přáteli představu o vzniku instituce samostatného studiu výtvarných umění při Ostravské univerzitě. Měl jsem na mysli vysněnou vizi samostatné Fakulty umění, ale to bylo pro mnohé skeptiky a staré struktury v té době k smíchu. Chopili jsme se asi jediné schůdné varianty a postupně jsme realizovali vznik katedry výtvarné tvorby s jednooborovým studiem výtvarného umění. Nebylo to jednoduché vyjednávání. Nakonec se podařilo na vznikající Ostravské univerzitě v roce 1991 akreditovat katedru výtvarné tvorby. Katedra získala statut samostatnosti při pedagogické fakultě. Mnozí se na nás dívali přes prsty, katedra sídlila prakticky na chodbě. Vydrželi jsme mnoho invektiv a podrazů, byli jsme ale zarputilí a vydrželi jsme.
Vůbec jsme ještě nemluvili o Vaší rodině a zejména o Vaší ženě, které vás na květnové vernisáži v Domě umění doprovázela.
S mojí ženou Alenkou jsem se seznámil v roce 1955 v ostravském Domě osvěty v kursu kreslení a malování. Je to letos již neuvěřitelných 58 let společného života. Moje žena se stále aktivně zajímá o výtvarné umění a v zasvěcených kruzích je známá její točená textovaná keramika. Známé jsou její monumentální točené svícny s texty k památce Jana Palacha. Máme spolu dvě dcery Bereniku a Johanku. Jsem rád, že se obě dvě naše dcery věnují výtvarnému umění. A obě zůstaly po studiích v Praze, což se vlastně mi nikdy natrvalo nepodařilo. Vždycky, jak říkám v rodinném klanu, scházel mi milion k tomu, abych se trvale usadil v Praze… Ale teď vážně. Myslím, že to byl dobrý tah, že jsem se po listopadu v roce 1989 vrátil zpět do Ostravy. Jsem rád, že se i s mým skromným přispěním podařilo v Ostravě nakonec realizovat Fakultu umění při Ostravské univerzitě. Shodou okolností, je v současné době prvním proděkanem Fakulty umění můj první absolvent z Katedry výtvarné tvorby Marek Sibinský, kterého jsem začínal učit v roce 1991.
A úplně poslední otázka. Jaké to tedy je, dožít se osmdesáti let? Dá se z toho všeho nakonec učinit nějaký hluboký filozofický závěr?
Hluboký filozofický závěr nemám po ruce, a nemělo by to ani smysl, ale na obyčejný sofistikovaný závěr bych možná měl. Je třeba si uchovat jasnou mysl v hlavě, pociťovat stále intenzivně impulz k tvorbě, a pokud je to možné uchovat si fyzickou sílu. Končím skautským přáním – pevnou a suchou stezku!