Výstava Mluva do větru v galerii Lauby

Galerie Lauby pořádá ve středu 30. března vernisáž výstavy Julie Gryboś a Barbory Zentkové „Mluva do větru“. Výstava potrvá do 1. 5. 2016.

O výstavě: Už je tomu řada let, co výtvarní umělci přiřkli zvukovému médiu vizuální atributy a ještě mnohem déle, co se začali zaobírat synestetickým vztahem obrazu a zvuku. Příčin, proč se výtvarníci stále hojněji spoléhají na abstraktní teritorium zvukových vibrací, je nepřeberně. Může to být akademický zájem pojednat vztah jednoho média k druhému, může to být touha po dematerializaci uměleckého díla a stejně tak to může být i záležitost transkripce, dokumentace či potřeby zúročit místně specifický kontext. Jestliže se tedy dnes Julia Gryboś a Barbora Zentková rozhodly v Galerii Lauby pro aurální projekt, neznamená to, že by jejich volba představovala něco signifikantnějšího, než kdyby třeba stěny galerie pokryly obrazy. Důvody je třeba hledat jen a pouze v podstatě sdělení, které jsou – podle jejich přesvědčení – schopny nejlépe tlumočit právě skrze zvukový vjem.

Nejde ale jen o zvuk. Je důležité, že esenci tohoto vjemu tvoří věta „V závětří trčí ticho“ vypůjčená z básně malíře a literáta Petra Veselého, která dle autorek výmluvně a poeticky opisuje stav, v němž se nachází současné centrum Ostravy, zvláště pak to v bezprostředním okolí muzea. Sousloví, v němž se snoubí obecně sdílená zkušenost z opuštěného místa bez života s osobním pocitem nostalgie někoho, kdo v Ostravě po jistou dobu žil a studoval, má přirozeně daleko k otevřeně kritickému apelu. Povahou jde spíše o intimně symbolický komentář, čemuž odpovídá i efemérní, dematerializovaná forma ztvárnění. Text básně je sice připomenut nápisem na stěně, jeho podstata je ale dedikována jinam, výše po vertikále věže muzea, neboť jej autorky zašifrovaly i do zdejší zvonkohry, jejíž tóny v pravidelném hodinovém cyklu rozeznívají éter ústředního ostravského náměstí. A protože neexistuje žádný ustálený způsob jak přepsat text do not, rozhodly se sáhnout po již existující skladbě vztahující se k lokální identitě. Volba padla na symfonickou báseň Ocelové srdce místního hudebního skladatele Rudolfa Kubína (z cyklu Ostrava), z které notu po notě, písmeno po písmeni, extrahovaly výše uvedený text.  Když se tak zvony ve věži Ostravského muzea rozezní, jakoby přímo zosobňovaly ozvěnu toho, co je bezprostředně obklopuje.

 Text: Tomáš Knoflíček

 

 Julia Gryboś (1988 Opole, PL) a Barbora Zentková (1986 Martin, SK), jsou absolventky FaVU VUT v Brně, ateliéru Malba II. Luďka Rathouského. Ačkoli se jejich tvorba rozbíhá různými směry, společný základ vždy představovalo především médium malby. Na počátku, během působení v ateliéru Malba II Fakulty umění OU, ještě každá vytvářela obrazy samostatně a teprve finální instalace stavěla díla do vzájemně neodlučitelných asociativních celků. Postupem času ale přerostla intenzivní komunikace mezi oběma autorkami v potřebu kolektivního nadindividuálního přístupu, která se odrazila i ve větší svobodě, s jakou se pohybují mezi médii – instalací počínaje, fotografií či (analogovým) filmem konče. Zejména v poslední době se také výrazně prosazuje jejich zájem o téma synestezie či vztah obrazu a zvuku, který významně promluvil i do jejich aktuální instalace v Galerii Lauby. Julia Gryboś a Barbora Zentková společně tvoří od roku 2008. Působí v Brně, kde také od roku 2013 vedou galerii Tvar.

lauby