Významná česká fotografka Dagmar Hochová vystavuje v Ostravě

13. 12. 2013 · rubrika Aktuality

Komorní retrospektiva významné české dokumentaristky a reportérky Dagmar Hochové (1926−2012) připravená pro Leica Gallery Prague je k vidění v ostravské Fotografické galerii Fiducia do poloviny ledna 2014. Výstava se soustředí na stěžejní linii, která provázela celou její tvorbu. Představený výběr připomíná, že byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze, přátelila se s generací, která často rozvíjela podněty surrealismu ve specificky českém pojetí nadrealismu a anatomie zázračna. Její dokumentární i portrétní fotografie i postřehy ze zákoutí ulic byly kořeněny těmito východisky i absurdním nádechem tehdejší socialistické společnosti a Prahy padesátých až osmdesátých let.

Fotografka Dagmar Hochová patří mezi nejvýznamnější české představitele humanistické fotožurnalistiky. Z její tvorby jsou nejvíce známy fotografie dětí a starých lidí, portréty významných osobností, reakce na politické události roku 1968, z pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i ze sametové revoluce v roce 1989 nebo také fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie, Švédska a na Slovensko.

Výstava čtyř desítek fotografií by chtěla ukázat, že tvorbu Dagmar Hochové neformulovala jen humanistická fotožurnalistika, příklad výstavy Family of Man (1955) nebo tvorba Henri Cartier-Bressona, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice, ve které vyrůstala a atmosféra tehdejší Prahy. Vedle momentních fotografií, které nezapřou zmíněná východiska, jsme se proto pokusili sledovat i nepříliš známou a dosud nevystavovanou linii tvorby Dagmar Hochové. Tato fotografka bezprostřednosti dětského světa, života a vztahů mezi lidmi fotografovala také místa bez lidí, která jsou přesto zaplněna intenzívní lidskou přítomností. Nalezená zátiší zobrazují nejen poezii města, ale odráží také důležité politické události. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských „graffiti“ na dlažbě a zdech pražských domů, propadání kouzlu Matějské pouti v době, kdy bývala ještě na dejvickém Vítězném náměstí, i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.