Významný český architekt a fotograf Milan Pitlach bude vystavovat v Industrial Gallery
Vernisáž výstavy Milana Pitlacha s názvem Kašpar noci se bude konat v úterý 6. 8. 2013 v 18.00 v ostravské INDUSTRIAL Gallery. Architekt a fotograf Milan Pitlach (1943)se fotografování věnuje od roku 1969, v osmdesátých letech emigroval do Německa, vystavuje v Čechách i zahraničí. Vystudoval České vysoké učení technické v Praze. Je členem Komory architektů Spolkové republiky Německa i u nás. Působil v Londýně, několik let pracoval v renomovaném ateliéru O.M.Ungerse v Kolíně, posledních několik let žil a tvořil v čínské Šanghaji. Jako architekt se věnuje především obytným a polyfunkčním komplexům a urbanistickým projektům. Za svou činnost získal již mnoho ocenění v České republice i zahraničí. Kromě architektury se věnuje také fotografii, jeho práce a texty soustavně publikuje mimo jiné také Revolver Revue a Kritická Příloha Revolver Revue.
Přinášíme vám text Milana Pitlacha k výstavě:
KAŠPAR NOCI
PODLE RAVELA
/jak ho hraje Martha Argerich/
Z krámku na šanghajské ulici Fuxing Lu, kde jsem po tuctech kupoval CD s klasickou hudbou /kus za 5 yuanu/, jsem si jednou přinesl nepopsaný disk vložený do přeloženého kusu papíru, na kterém písmena psaná latinkou označovala hudbu na něm zaznamenanou jako Koncert pro klavír a orchestr G-dur od Maurice Ravela a klavírní skladbu Gaspard de la Nuit / Trois poemes pour piano d´apres Aloysius Bertrand téhož autora v podání Marthy Argerich /a Berlínských filharmoniků s Claudiem Abbadem/. Kašpara Noci jsem nikdy předtím neslyšel a tato hudba mi přišla jako zjevení. Ne proto, že jejím inspiračním zdrojem byla stejnojmenná knížka Aloysia Bertranda, kterou mám rád kvůli krasným obrazům, jichž je plná. To čím mě komposice oslovila, byla její nesmírně bohatá hudební faktura.
O tom, že texty Bertrandových básní v próze byly Ravelovi inspirací svědčí názvy jednotlivých částí: Ondine /vodní víla/, Le Gibet /šibenice/ a Scarbo /trpaslík/, všechno názvy básní v knize obsažené. Ale přiznám se, že v této hudbě nenalézám ani Ondine, ani Scarba, ani šibenici a vlastně je tam ani nehledám. Při každém poslechu se znovu a znovu nachávám unášet krásou hudby, v celku skladby tak diferencovanou. At´ už její první větou, těmi vodopády tónů, řetězci arpeggiovaných akordů, zvedajících se z úvodní, díky nepravidelné rytmice téměř chvějivé zvukové substance a zase se k ní vracející, propadám se při ponurosti, až přízračné tísnivosti pomalé druhé věty, zdánlivě jednoduché, přesto při její notaci autor nevystačil s dvěma notovými osnovami, která ostinátně jakoby opisovala stále užší kruhy kolem tónu b, který zde, jak někdo spočítal, zazní 153 krát, stejně tak podléhám nervnímu napětí třetí věty, jejíž začátek přejímá v basové poloze pomalé tempo
druhé věty, aby vzápětí řada rozložených akordů příkře změnila polohu i tempo a aby se pak věta dál odvíjela jako koláž zlomkovitých motivů, které spojují nebo také rozdělují opět zlomkovité oblouky jiného tématu vpravdě romantického, ale i ty se vzápětí zhroutí a propadnou do nicoty. Poslouchal jsem tu hudbu často, i té noci, kdy jsem si na obrazovce počitače prohlížel fotografie, které jsem udělal toho dne při procházce večerní Šanghají. Byly to fotografie vody. A tehdy mě napadlo, že tyto fotografie svým gestem odpovídají Ravelově hudbě. Obojí mi přišlo stejně prchavé a stejně barevné. Tehdy jsem této sérii dal jméno Kašpar Noci. To jsou ty fotografie, které tvoří první část souboru, dodatečně podle první věty skladby nazvané Ondine. Následne jsem se věnoval rozpracování myšlenky. Musel jsem najít fotografie, které by svým duchem korespondovaly se zbývajícími větami skladby. Nebot´ mi přišlo logické, že třívěté hudební komposici bude odpovídat cyklus sestavený ze tří částí, že prostřední článek řady bude stejně jako v hudební komposici diametrálně odlišný od ostatních dvou, které pak budou podobné, ale ne identické. Pro střední část jsem hledal fotografie přesně na opačném pólu výrazovosti. Tedy černobílé, statické, temné. Našel jsem je ve svých archivech. Olivier Messiaen mluví v souvislosti s druhou větou Kašpara Noci o motivu, ktery vyžaduje „žensky rytmus“. Mluví zde ale jen o formě, protože obsah asociuje se smrtí a nocí, které se pomalu snáší a zahalují všechny věci. Jistě má pravdu, pokud má na mysli literární předlohu. Ale protože
neinterpretuji Bertranda ale Ravela, nahradil jsem až středověkou scenerii Dijonu moderním velkoměstem, vodní tůň, kolem níž tančí víly barevně prozářenými fontánami, smrt a šibenici pocitem nesmírného osamění člověka jdoucího liduprázdnými ulicemi, tak prázdnými, jak jen mohou být prázdné noční ulice velkoměsta v té neurčité hodině, kdy jedinou nadějí je naděje, že snad někdy přijde svítání. Kroky na dláždění a jejich ozvěna evokují pásma vzpomínek na chvíle, kdy osamění nemělo tak tíživou dimensi. Pro poslední část /která zde není z prostorových důvodů vystavena/ jsem opět použil barevné medium, s tím rozdílem, že pokud v první části stacionární kamera snímá pohybující se předmět, v poslední části je tomu naopak, stacionární předmět je snímán pohybující se kamerou. Tato reverse by vskutku mohla být jedním z kousků lstivého trpaslíka Scarba, jak je představen v literární předloze. Domnívám se, ze jedním ne nepodstatným důvodem toho, že mě tato hudba tak intenzívně oslovila, je způsob, jakým ji Martha Argerich interpretovala. Okouzlen touto hudbou pídil jsem se po dalších nahravkách. Dosud jsem jich poznal půl tuctu. Ale žádná z nich, a jsou to zvučná jména, se podle mého názoru nevyrovná interpretaci Marthy Argerich. Některe více zdůrazňují její hudební konstrukci, jiné jsou ne impresionistické, ale romantické. Proto přidávám k titulu této fotografické řady jméno interpretky.
Milan Pitlach
červen 2013
Zdroj: http://www.industrialgallery.cz/vystavy/milan-pitlach-kaspar-noci/