Anežka Lipusová | Ostrava – 1/2014

Ten pocit se dostaví vždy téměř okamžitě, v momentě, kdy sestupuju po třech schůdcích vlaku na nástupiště. Pokud člověk skutečně má někde v červených a bílých krvinkách, v plicích, v každém z jednotlivých obratlů nebo v záhybech mozku jakousi malinkou a dokonale přesnou mapu místa, které nazývá svým Domovem, ta má by byla mapou Ostravy. Ačkoli je už na mé občance v kolonce Bydliště vytištěna úplně jiná, zpočátku podivně cizí adresa, zkusím si někdy po výstupu z vlaku na ostravském nádraží stáhnout čepici přes oči a po paměti se vydat napříč ulicemi, ukazujíc si přitom prstem ve své vnitřní miniaturní mapě. Město, které svým podivným kouzlem nenápadně ohromuje a zároveň leká všechny nově příchozí, je řízeno štíhlou budovou Nové radnice, kosmickou raketou, která trpělivě čeká na pokyn k odletu a vábí k sobě zraky lidí, procházející kolem a zvedající hlavy k těm velikým hodinovým ručičkám, měřícím tep o kousek dál protékající Ostravici. … více informací na KROS 01 2013 web.indd (krasnaostrava.cz)