Antonín Dvořák | Rozhovor s Pavlem Dominikem – archiv bulletinu 3/2017

Narodil ses v Ostravě-Přívoze a vyrůstal v Havířově. Jaké jsou tvoje vzpomínky na Ostravu padesátých a šedesátých let? Narodil jsem se doma, za asistence porodní báby, v domku na přívozské ulici Na Náhonu č. 36. Kde je mu konec… V 60. letech minulého století musel ustoupit stavbě Ústředních dílen OKR a dnes se tam snad nachází nějaká úklidová firma. Tuž tak. Z nejvzdálenějších hlubin paměti se vynořil dvorek posetý zelenými husími cigárky, zahrada svažující se k Odře, stará, podivně zkroucená vysoká hruška, slupka jejích plodů se zažranou, vrostlou špínou, ale i společné hodování s dědou – štajgrem a havířským kapelníkem –, který trpěl silikózou a za pár let na ni zemřel… Matka dodnes obrací oči při vzpomínce, jak jsem s ním jedl jednou lžicí kousky chleba naházené do melty. Když si představím, že by to dělaly moje děti, běhá mi mráz po zádech… Ale tebe to zjevně zocelilo. To si piš! Ještě k tomu přičti polský původ mých prapředků z obou stran, a leccos bude hned jasnější. Z toho pozitivního, co se v genech nepoztrácelo cestou, vybírám vytrvalost a schopnost nenechat se odradit. Ke stěhování do Havířova došlo kdy? Do Havířova (Šumbarku) jsme se odstěhovali v mých necelých dvou letech, tahle část města se teprve rodila, rostla, všude stavební šrumec, hory písku, do kterých se skákalo z lešení, nízké karby s hustým mlékem hašeného vápna a na okraji toho nového města pro novou dobu, nedaleko budoucí Nádražní ulice, skládka komunálního odpadu, z níž jsem v počátcích sběratelské etapy mého dětství – později přišly známky a současně s nimi knihy z edic KOD, Karavana a Střelka – vybíral barevné krabičky od zápalek s dýmkami a nůžkami… Reflexe míst, kde jsme trávili dětství, je do značné míry definována naším tehdejším základním životním pocitem – zda jsme byli šťastní či nikoliv. Velké dějiny se nepletly do života těm (mým) malým, ale přirozenou součástí obou byly sirnaté a já nevím jaké další pachy a prach. Když se zvedl vítr, lidé si před oblaky zvířeného prachu zakrývali oči vším, co měli po ruce. Skláním se před tehdejší dřinou většiny ostravských rob, odkázaných na společnou prádelnu s kotlem na vyváření prádla, valchou, někdy i mandlem. Mimochodem, atmosféru Ostravy na počátku 50. let skvěle zachycuje film Vladimíra Čecha „Úplně vyřízený chlap“ z r. 1965, odehrávající se částečně na stavbě NHKG vKunčicích, film, který by měl povinně zhlédnout každý roduvěrný Ostravák. … více informací na kros-18_nahled.pdf (krasnaostrava.cz)