Hostem a tváří Janáčkova máje bude letos violistka Tabea Zimmermann
V pondělí 20.5. 2013 večer bude slavnostně zahájen festival Janáčkův máj. Hostem a tváří Janáčkova máje bude letos violistka Tabea Zimmermann. Koncert s touto mimořádnou interpretkou proběhne 9.6. 2013 v 19:00 v Domě kultury města Ostravy. Přinášíme rozhovor, který vyšel v dubnových Hudebních rozhledech.
Tabea Zimmermann hostem Janáčkova máje, Jindřich Bálek, Hudební rozhledy, duben 2013
Hostem a tváří Janáčkova máje bude letos violistka Tabea Zimmermann. O violistech se říká, že jsou dalece ve stínu houslistů – tato dáma ovšem dovede svému nástroji propůjčit lesk, šarm i hudební hloubku. A z každého rozhovoru i setkání je patrné, že to je všestranná a velmi otevřená osobnost.
Na Janáčkově máji provedete Violový koncert Alfreda Schnittkeho – co ta skladba znamená pro violisty a pro vás osobně?
Koncert Alfreda Schnittkeho je jeden z největších violových koncertů vůbec. Byl napsán pro Jurije Bašmeta, který je také v tomto koncertě zvěčněn, neboť z písmen jeho jména (b a es e) jsou sestaveny hlavní motivy. Mám tento koncert velmi ráda, je to podle mého názoru skladba vážná, hluboká až tragická. Na druhé straně ale ukazuje také veškeré možnosti nástroje; jsou tam místa velmi klidná, meditativní, smutná, ale druhá věta vyžaduje značnou virtuozitu. Myslím, že v tomto koncertu se viola velmi dobře představuje jako sólový nástroj, a jsem ráda, že ho mohu v Ostravě provést.
Kterým dalším autorům se v této sezoně věnujete?
V této sezoně se zvlášť intenzivně věnuji dílu Paula Hindemitha, protože vzpomínáme padesátého výročí jeho smrti. Jeho hudba je mi velmi blízká. Hindemith, sám violista, napsal pro tento nástroj dlouhou řadu skladeb. Budu je provádět nejen na koncertním pódiu, ale připravuji i nahrávku na kompaktních discích. Nahrála jsem všechny jeho koncerty a sólové sonáty, právě teď natáčím Hindemithovy violové sonáty s klavírem, takže to je pro rok 2013 velmi náročný úkol.
Je Hindemith pro všechny violisty tím stěžejním autorem?
Řekla bych, že těžiště repertoáru si každý umělec vybírá sám. Violista pravděpodobně nemůže Hindemithovo dílo ignorovat, ale najdou se i kolegové, kteří se s touto hudbou neztotožňují tak zcela jako já. Fascinuje mne i Hindemithova osobnost, jeho všestrannost: byl to skladatel, spisovatel, výkonný umělec, zabýval se barokní hudbou a její historicky poučenou interpretací a tak dále, a byl to také učitel. Myslím, že se od něho máme čemu učit. Pro mne osobně je velmi důležité, aby moje sezona byla skutečně rozmanitá, to znamená, že nemohu hrát jenom sólově. Viola jako sólový nástroj je totiž odkázána na určité skladatele a určité epochy. Musím tedy hrát i ve smyčcovém kvartetu, můj soubor se jmenuje Arcanto Quartett, kromě toho vyučuji na Vysoké škole v Berlíně, což mi umožňuje dále se vyvíjet díky spolupráci se svými studenty – čili moje sezona je velmi pestrá, má mnoho různých aspektů, protože hrát jenom sólově s orchestrem, to by mne zcela duševně nenaplňovalo.
Píše se o vás, že jste na violu hrála od tří let, to zní skoro neuvěřitelně – proč právě na violu?
Že jsem začala hrát na violu ve třech letech, to nebylo tak úplně moje vlastní rozhodnutí. Chtěla jsem bezpodmínečně dělat hudbu, protože jsem měla tři sourozence, kteří se už učili na nějaký nástroj. Můj nejstarší bratr hrál na klavír, jedna sestra na cello, druhá na housle a já jsem ve třech letech, nebo možná nějaký čas předtím dávala silně najevo, že bych chtěla také hrát. Vím, že jsem si donesla z kuchyně dvě vařečky, jednu jsem si dala pod krk, druhou vzala jako smyčec, a tak jsem týdny nebo i měsíce „cvičila“ denně čtvrt hodiny – v duchu a bez zvuku. Rodiče mě pak dovedli do hudební školy k učiteli houslí a radili se s ním. On naléhavě potřeboval malé violisty, aby mohl od začátku dělat se svými žáky komorní hudbu. Takže to rozhodnutí nepřišlo ode mne, nýbrž od něho, ale já jsem se s ním velmi brzy zcela ztotožnila.
Pocházíte z Lahru, malého města uprostřed krásné krajiny Schwarzwaldu, studovala jste ve Freiburgu, dnes žijete v Berlíně – kde se cítíte doma?
Moje spojení s rodným krajem není nijak silné, jednoznačně se ale týká rodiny. Moji rodiče tam ještě žijí, moji bratři bydlí nedaleko, ale já tam nejezdím příliš často. Momentálně jsem velmi šťastná ve svém novém bydlišti v Berlíně. Vyučuji tady už deset let, ale bydlím tu teprve rok a půl. Berlín je mimořádně živé město, otevřené, moderní, stále se proměňující. Žije tu tolik lidí z celého světa, což ovlivňuje celou společnost. Myslím, že Berlín je nejpřívětivější obraz Německa, není to typicky německá tvář, nýbrž multinacionální, otevřená tvář Německa, která je mi mnohem milejší než nějaký pocit vlasti. Cítím se tu proto tak dobře, že už to není to staré Německo. Umělecky je to zcela nepochybné, v současnosti se toho v Berlíně velmi mnoho děje, také proto, že město přitahuje jako magnet spoustu umělců. Žije zde mnoho mladých hudebníků, kteří tady ani nemají žádné zaměstnání, ale stýkají se, vyměňují si názory, komponují, tvoří, hrají, je to živé, plné pozitivní energie.
Už jste naznačila, že pedagogická činnost je velmi bytostnou součástí vaší práce…
Ano. Vyučování je už pětadvacet let velmi důležitou součástí mého života. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou z iniciativy svého tehdejšího profesora ve Freiburgu Ulricha Kocha. Mně bylo pouhých devatenáct, zrovna jsem absolvovala školu, což bylo také příliš brzo, ale tak to prostě bylo, a on mi řekl, zkus to v Saarbrückenu, sbírej zkušenosti. A tak jsem jako velmi mladá začala vyučovat, měla jsem vlastně zajímavý vztah se svými studenty, protože někteří byli dokonce starší než já, ale čistě odborně jsem jim toho už mohla přece jen dost ukázat. Ze své dnešní pozice si neumím představit, jak jsem tehdy vyučovala. Myslím si, že teprve zkušenost mne naučila, jak je možné lidi odhadovat, jak je možné najít pro každý typ, pro každý lidský charakter jiný recept. Nejde ani tak o to ukazovat, jak se hraje na violu, dnes mi jde spíše o celého člověka. Z dnešního pohledu bych takové místo sama sobě nedala, i když si myslím, že jsem tehdy jako mladá učitelka mnoho škody nenapáchala. I dnes je pro mne vyučování velmi důležité, skutečně bych se ho nechtěla vzdát, je to pro mě jako zrcadlo – se studenty mohu diskutovat o svých hudebních představách, hodně společně hrajeme, i s jinými instrumentalisty z naší vysoké školy. Dveře mé třídy jsou otevřené každému, kdo má zájem, a atmosféra je skutečně krásná.
Zmínila jste v úvodu violistu Jurije Bašmeta, to je velmi slavný hráč, znamenal něco konkrétně pro váš umělecký vývoj?A kdo další vás formoval?
Jurij Bašmet sehrál skutečně významnou roli v mém uměleckém vývoji, konkrétně v době, když jsem se jako mladé děvče prezentovala na soutěžích. V roce 1984 byl členem poroty v Budapešti, to byla třetí mezinárodní soutěž, jíž jsem se zúčastnila. Byla jsem tehdy trochu nejistá, protože jsem už měla dvě první ceny a teď jsem se svým výkonem v prvním kole soutěže vůbec nebyla spokojená, nedařilo se mi hrát svobodně. Bašmet za mnou přišel a řekl: „Vím, že jsi lepší, než bylo to, co jsi tady včera předvedla…“ Mluvil se mnou velmi krásně a ten rozhovor mi neobyčejně pomohl, takže jsem znovu nabyla sebedůvěry a skutečně jsem podala v druhém kole lepší výkon. Proto si myslím, že tohle moje třetí mezinárodní vítězství v Budapešti má co dělat s Jurijem Bašmetem. V následujících letech se mi při mnoha vystoupeních stávalo, že pořadatelé řekli, pozvali jsme vás, protože Jurij Bašmet vás velmi chválil. Jsem mu za tuto pomoc ohromně vděčná, ale to neznamená, že bych u něho studovala, že by mě učil nebo nějak hudebně formoval. To byli jiní lidé možná důležitější; zajímavé je, že to byl například můj úplně první učitel v mém rodném městě Lahr. Od svých tří let do třinácti jsem chodila k hudebníkovi, který mě zásadně ovlivnil, jmenoval se Dietmar Mantel. Právě on zasel to semínko, právě to byla ta dobrá půda, z níž rostlo všechno, co přišlo potom. Pak bych jmenovala ještě Sándora Végha, to byla největší hudební osobnost, která mne formovala svým inspirativním muzicírováním plným fantazie. Ten jeden intenzivní rok studia u něho v Salcburku mi dal svobodu jít vlastní cestou, hledat vlastní koncepty. To byly ty nejsilnější vlivy.
Samozřejmě se musím zeptat, jaké místo má ve vašem repertoáru česká hudba…
Mám velmi ráda českou hudbu, ale asi se jí málo zabývám. Přirozeně jsou tu slavní autoři jako Dvořák a Martinů, je to hudba zpěvná, emocionální, ale jistě jsou tu i jiní, kterým jsem se dosud věnovala nedostatečně – teď jste mne nachytal. Hrála jsem mnohokrát Rapsodii – Koncert pro violu od Martinů, také jsem ji natočila, i jeho Duo s houslemi, ale jinak znám české hudby málo, řekla bych.
Jaký poměr má ve vašem repertoáru komorní a sólové hraní?
To se liší sezonu od sezony. Byly roky, kdy jsem hodně hrála sólově, pak přišla doba, kdy jsem se víc věnovala práci s kvartetem, teď se zase objevují nové nápady na nové skladby, např. i s různými soubory. Mám být dva roky artist in residence v Hamburku u komorního orchestru s názvem Ensemble Resonanz, tam budu mít příležitost dělat jak skutečně starou hudbu, tak komorní hudbu nebo objednávat nová díla. Záleží na tom, jak dlouho mohu s někým spolupracovat. Když přijedu k nějakému orchestru na jedno vystoupení, pak asi nebudu tolik riskovat a navrhnu dílo, které už znám. A když s někým spolupracuji pravidelněji, pak mohu říct, udělejme jednou něco známého a jindy něco nového, pak můžeme společně něco vymýšlet. Každý rok je to trochu jinak. Teď už bych pomalu zase měla chuť na nové skladby.
Říká se, že v dnešním světě hrají velmi silnou roli média a vůbec mediální prezentace – myslíte si to také?
V tom asi nejsem typickou představitelkou své generace. Já jsem velmi staromódní člověk a, doufám, také člověk nezávislý. Snažím si média, televizi a tyhle věci držet od těla, pokud to jde. Pro hudbu je vůbec nepovažuji za výhodné. Myslím, že generace mých dětí se bude velmi obtížně rozhodovat, tedy hledat cestu k hudbě, protože díky moderní technice je pro ně všechno dosažitelné jediným kliknutím, a něco takového v žádném umění neplatí. Sama si někdy přeji, aby naše doba byla trochu méně moderní, aby si člověk mohl dopřát více času a mohl sám sbírat zkušenosti. Já jsem spíše člověk duchovní, nepotřebuji se rozptylovat, jsem docela spokojená, když čtu knihu, mnohem víc, než když se dívám na film, nepotřebuji tuhle spoustu vnějších podnětů a myslím, že je to pro mladou generaci nebezpečné, když je všechno tak pestré, rychlé a hlasité. Ale taková je naše doba a musíme si z ní vybírat to nejlepší.
A co jsou pro vás ty hlavní inspirace mimo hudbu?
Hodně síly čerpám z přírody, i když přímo v ní trávím málo času, ale spojení s kořeny v zemi považuji prostě za velmi důležité. Vzduch, voda, hory, to je pro mne nepostradatelné. Jinak, jak jsem už řekla, čtu opravdu hodně a ráda. A kromě toho, jako matka tří dětí se nikdy nenudím. Buď hraji na violu, pracuji, vyučuji, jsem na turné, anebo se starám doma o děti, o domácnost. To mi také dává hodně síly, je to jistá protiváha, když mohu vést normální život, nechtěla bych ho prožít jen s hudbou. O to krásnější pro mne pak ale chvíle s hudbou jsou, když to není trvalá zátěž, když vím, že teď se budu pár dnů zabývat muzicírováním a pak mám zase pár dnů, abych mohla dojmy zpracovat a čerpat nové nápady. Ale myslím, že každý umělec musí sám najít správný poměr, tady neplatí, že to má být tak, a ne jinak. Mně dělá dobře žít normálně a pak znovu hledat v hudbě onen zvláštní způsob komunikace s jinými lidmi.
Mnozí hudebníci se dnes také společensky angažují, například v různých nadacích, je to tak i u vás?
Samozřejmě, jsem zapojená v několika projektech. Tady v Berlíně je například hudební mateřská školka, kde jsem se hodně angažovala a jsem tam také členkou kuratoria, protože považuji za důležité, aby koncept, který chce děti v raném věku přivést k hudbě, byl skutečně dobrý. Pak je tu ještě jiný projekt: pomáhám sbírat peníze pro dětské hospice, protože téma umírání se mě i osobně velmi dotýká, můj muž zemřel v mladém věku, a já se nechci takovým tématům vyhýbat. Je důležité, abychom se těchto témat nebáli, musíme se s nimi vnitřně vyrovnávat, a proto se chci pokusit pomáhat. Ale je řada společenských témat, která jsou pro mě osobně velmi důležitá, ale o kterých nechci veřejně hovořit, protože si myslím, že lépe než o nich mluvit je něco pro ně udělat.
Zdroj: http://www.hudebnirozhledy.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=2267