Ilona Rozehnalová | Kauza kolem ostravské sochy Komunisté otevírá důležitou diskusi – archiv bulletinu 1/2021

Sochař Pavel Karous napsal na internetový portál A2larm.cz článek1 o ostravské soše Komunisté/ Památník budování socialismu (Miloš Axman, 1974) a avizovaném záměru vedení obvodu Ostrava-Jih prodat pozemek u radnice i se sochou developerovi.2 Pavel Karous se v článku podrobně věnuje Axmanovu osudu do roku 1945 – je dobré tuto část Axmanova života připomenout, protože být komunistou za války bylo velice riskantní a řada jich padla v boji za naši svobodu. P. Karous ale bohužel úplně vynechal Axmanovo působení po okupaci Československa v roce 1968. Tuto jeho zásadní životní etapu odbývá jednou větou. Takto ale s historickými fakty podle mne pracovat nelze. Je potřeba uvést celý kontext. AXMAN PATŘIL K VÍTĚZŮM NORMALIZACE Axman nebyl nějaký řadový komunista nebo naivní komunistický utopista, byl pohlavárem v čele univerzity, ale především působil za nejtužší normalizace ve Federálním shromáždění. Několik let spolurozhodoval o režimu, který neumožňoval statisícům lidí se rozvíjet a zavíral je bezdůvodně do vězení za jejich názory. Řada lidí nemohla jít studovat na univerzitu kvůli kádrovému profilu, neměla šanci svobodně tvořit, zatímco Axman získával za normalizace většinu svých sochařských zakázek. Nejen na univerzitě rozhodoval o osudu jiných umělců – byl za normalizace také předsedou Kulturního výboru FS a členem předsednictva Ústředního výboru Svazu československých výtvarných umělců. Zatímco on mohl díky tomu, že byl pohlavárem a prominentem režimu, realizovat četná sochařská díla ve veřejném prostoru a žil pro své normalizační angažmá v blahobytu, řada umělců živořila nebo marnila své talenty v nucených dělnických profesích. Díky svým postojům a aktivní spolupráci s totalitním režimem dostal v sedmdesátých letech mimo jiné napřímo velkou zakázku právě na ostravský Pomník budování socialismu, ve chvíli, kdy byla veřejná soutěž z politických důvodů zrušena, a dokonce bylo požadováno odvolání „nepohodlného“ sochaře Jiřího Myszaka.3 Tuto zakázku pak realizoval v době, kdy jeho straničtí kolegové z čistě ideologických důvodů ničili sochy z legendárních ostravských sympozií prostorových forem, které měly evropskou kvalitu. Umělci, jejichž díla byla za normalizace zničena, nemohli v Ostravě realizovat žádné další artefakty a na rehabilitaci své tvorby čekali více než dvacet let. Toto v článku Pavla Karouse nezaznělo, respektive velmi okrajově, což považuji za neseriózní. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS32-online-verze.pdf