Ivan Binar | Život není přímá linka – archiv bulletinu 3/2014

Milá paní Rozehnalová, zrovna kutím na rozsáhlejším románu o revoluci s názvem Revoluce!, v němž zlo zvítězí nad dobrem. Vaše neočekávaná nabídka publikovat cosi ze svého života před rokem 1989 mě vyvedla z míry a přivedla k této pataphysické úvaze: S výkladem (interpretací) života jsou jenom potíže. Protože život není přímá linka od porodnice k urně nebo křivka křivolaká, spojnice obou zmíněných bodů, ba ani plocha doširoka rozložená. Život vyplňuje prostor daný člověku k použití. Při výkladu života – i při vší snaze být co nejobjektivnější – nelze jinak nežli z toho prostoru cosi vydloubnout, vypreparovat. Při sebepoctivějším úsilí o pravdivou interpretaci konkrétní situace nakonec předložíme veřejnosti písemnou podobu subjektivního preparátu. Můj zápis je křivolaká čára vypreparovaná z čehosi, co vyplňuje prostor – ze života. Jde o pohled zcela subjektivní, jenž svádí k opomíjení podstatného. Interpretací života, jeho zápisem, však prostor nenaplníme; z pera se line pouze křivolaká inkoustová čára. – Zápisem o realitě minulé vzniká realita nová – literární útvar; podnět k přemýšlení, látka k úvahám a dalším, subjektivním interpretacím. (Konec úvahy.) Zkusím to seřadit podle důležitosti: Nesl jsem odpovědnost za dvě děti. Davidovi už sice bylo v tom podstatném roce dvacet tři let, ještě však studoval na univerzitě v Mnichově politologii (či co) a člověk nese za své děti odpovědnost pořád. I tehdy, kdy už nemůže vůbec nic ovlivnit. – Markétě na gymnáziu bylo téměř osmnáct a bojovala zuřivě o svá nezadatelná lidská práva dosud ne zcela vyklubaného jedince. Požadované fundamentální téze přibila na nástěnku v kuchyni. Šlo jí o vykolíkování prostoru, do něhož rodiče nemají co kecat. Prostor se stále rozšiřoval, ale nakonec všechno dobře dopadlo. … více informací na KROS-06_web.pdf (krasnaostrava.cz)