Ivan Motýl | I z vedlejších místností se ozýval řev – archiv bulletinu 2/2014

Historika Vojtěcha Vlčka jsem naposledy potkal letos v březnu na jeho mateřském gymnáziu v Hrabůvce, kde se snaží studenty poznamenávat dějepisným učivem dle starého poctivého receptu: „Historia magistra vitae“. Ten den měl ovšem na gymnáziu bezručovskou přednášku Jaromír Nohavica a mnohokrát litoval jedné věci. „Proč se nikdy nikdo nezeptal napřímo Bezruče, zda skutečně napsal všechny básně Slezských písní? „Proč mu bezručologové nikdy nepoložili otázku, zda si ze svého místeckého pobytu pamatuje i nějaké verše Ondřeje Boleslava Petra?“ „Proč se nikdy nikdo nezeptal Bezruče, zda náhodou nějaké verše neopsal právě od Boleslava Petra?“ Nezeptal. A tak nám zůstala jedna skoro nerozluštitelná literární záhada, kterou by nejen Nohavica toužil vyluštit asi následovně: Jeden poeta byl velmi talentovaný, druhý spíše ambiciózní a hlavně pyšný, jeden náhle zemřel, druhý si přivlastnil jeho verše, na které chtěl navázat, ale nikdy nepřekročil svůj vzor, Mozart a Salieri, Ondřej Boleslav Petr a Vladimír Vašek. Bezruč už k tomu svoje nikdy neřekne, historik Vojtěch Vlček se ale na rozdíl od literárních vědců nebojí ptát. I když je za pět minut dvanáct, usilovně zpovídá ostravské politické vězně a prvním shrnujícím výstupem je kniha Ostrava za ostnatými dráty. Podobnou publikaci už sice město potřebovalo hned od počátku devadesátých let, historici se však tehdy o příběhy politických muklů příliš nezajímali. V rudé Ostravě tohle téma prostě zůstalo tabu i po sametové revoluci. Pamatuji si třeba, jak se ještě kolem roku 2000 ošívali v ostravské Mladé frontě DNES, když jsem jim opět nutil nějaký rozhovor s vězni komunismu, třeba se Zdeňkem Štichem, Zdeňkem Růžičkou nebo Janem Svobodou. A místní pobočka Konfederace politických vězňů zase v průběhu devadesátých let zažila několik pokořujících ran, když patřičné samosprávní a další orgány odmítaly akceptovat návrh konfederace, aby na budovu Krajského soudu v Ostravě byla zavěšena pamětní deska čtyřem politickým vězňům, kteří byli 1. srpna 1951 oběšeni ve dvoře soudu. Desku se na budovu podařilo umístit až neuvěřitelných sedmnáct let (!) po listopadové revoluci, v prosinci roku 2006. Do té doby „pořád někomu něco vadilo“. Nad Vlčkovou knihou se proto raduji i vzdychám. Pozdě, byť přece! Historik Vlček měl totiž v době sametové revoluce třináct let, takže knihu rozhovorů s vězni komunismu záhy po sametu opravdu vydat nemohl. A že jich tehdy žilo, nezapomenutelná pro mě zůstávají například vyprávění Josefa Řehulky nebo příběhy četných vězňů ze sibiřských gulagů. Jak ale víme, tyhle rozhovory pro média mají jepičí život. Není přece nic staršího a nudnějšího než včerejší noviny. … více informací na KROS-02-2014-web.pdf (krasnaostrava.cz)