Ivan Motýl | Jan Balabán, svatý za Ostravou – archiv bulletinu 2/2020

Úvodní slova na vernisážích mají nejrůznější podobu. Jeden řečník se vyžívá v oborovém slangu a dokáže z proslovu udělat ptydepe text, jiný naopak znevěrohodní sebe i celou výstavu důrazem na přehnanou srozumitelnost. Jsou však i kurátoři, kteří opravdu iniciují dialog mezi uměleckým a neuměleckým světem, což je podstata kurátorské práce. A k takovým patřil i spisovatel Jan Balabán, jenž výstavy výtvarného umění uváděl způsobem, který měl blízko k plamennému kázání. A již v několika málo větách tak přiměl k poslechu i ty návštěvníky, kteří úvodní slovo zpravidla nejsou schopni vnímat. Balabán ale dokázal umělce i publikum doslova omráčit nečekanými úhly pohledu v jakémsi všelidském hávu. A osazenstvo galerie přesvědčit, že právě tuhle výstavu musí vidět a zapamatovat si ji, protože zásadně zasáhne i jejich vnitřní světy. Společně s manželkou Elli jsme s Janem Balabánem spolupracovali celkem osm let v hlučínské Galerii Červený kostel (2002–2010), v níž Honza uvedl přes dvacet výstav. A nejméně dvacetkrát tak svým proslovem konsternoval nejen ostravské výtvarné elity sjíždějící se tehdy na Prajzskou, ale i náhodné hlučínské domorodce, kteří na vernisáž zabloudili spíše omylem. Pamatuji si třeba řadu vernisáží fotografa Jindřicha Štreita, které uváděli nejrůznější kurátoři a galeristé. Žádný z nich ale nedokázal začít s podobnou osobní naléhavostí jako Jan Balabán, když v únoru 2004 zahajoval Štreitovu výstavu v Červeném kostele v Hlučíně: „Snímek člověka ležícího ve škarpě, v pangejtě, který si s trochou licence můžeme pojmenovat Spáč v úvalu, je vždycky na první pohled, alespoň pro mě, reflexivní. Ten člověk to není, jsem to já.“ … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS29-online-verze.pdf